~Eleven~

2.1K 76 10
                                    

Z pohledu Jasona 

Vešli jsme do nemocnice a Emily přestala vnímat. Byl jsem vyděšený nevěděl jsem co mám dělat. Rychle jsem ji vzal do náruče. 

,, Pomozte mi někdo! " řval jsem přes celý špitál. 

Přiběhlo mi na pomoc několik doktorů, přivezli lehátko položili ji tam a někam odvezli, utíkal jsem za nima. 

,, Počkejte tady tam nemůžete!" přiběhla za mnou sestřička a chytla mě za paži, abych stál. 

Do očí se mi nahrnuly slzy chtěl jsem je potlačit, ale nešlo to, cítil jak mi hromada slz stéká po tváři, nechal jsem jim volný průchod, sedl jsem si na nejbližší židli a chtěl počkat. Nemohl jsem si představit, že by se ji něco stalo. Za ty čtyři roky jsem tak nějak doufal, že si ještě k sobě najdeme cestu. 

Po té nekonečné hodině plného stresu přišli její rodiče. 

,, Jasone co se stalo? A kde je Dylan měl by tu být když je Emily tady zavolám mu "řekla rychle a začala vytahovat telefon z kabelky. Ihned jsem ji zastavil a povykládal jim všechno co se stalo. 

Nemotorně si sedla na židli a začala vše rozdýchávat. Clifford byl u ní a říkal, že bude vše v pořádku. 

,, Pan a paní Watsonovi?"

,, Tady" řekla Nancy vystrašeně.(Emily máma) 

,,Slečna Emily Watsonová leží na pokoji číslo šestnáct v druhém patře, takže předpokládám, že ji budete chtít navštívit, sice ještě dnes podepsala reverz, ale i tak vidím, že se o slečnu bojíte " řekla s úsměvem.

,, Jistě, že ano a nevíte co se stalo s mojí holčičkou? " byla celá vystrašená, bylo vidět jak se jí chce brečet, ale byla silná. 

,, Z neznámého důvodu omdlela myslíme si, že to bylo kvůli stresu a vysokému tlaku" 

,, Dobře nashle" 

Šli jsme na pokoj. Ležela tam vypadala smutně. 

Z pohledu Emily

Doktoři mi řekli, že mám po dobu celého těhotenství být v klidu a odpočívat a dostavovat se na kontroly vždy po měsíci. 

S miminkem to nevypadá zrovna nejlíp, prodělalo obrovský šok. Doktoři říkají, že je to nejspíš ze stresu a kvůli vysokému tlaku, na který prý údajně trpím i když jsem o tom vůbec nevěděla. Bojím se aby se mu něco nestalo. 
Jinak po tom co mě odvedli na sál (dalo by se to tak říct) jsem se 'probudila' byla jsem zmatená, ale pak jsem si na vše vzpomněla. Chvíli mi tam dělali různé testy a takové ty blbosti, prohlédli miminko a odvezli mě na pokoj, kde jsem si vyžádala reverz, sice to chvíli trvalo to přemlouvání a hádání se s doktorkou, ale potom mi vyhověla.

Po patnácti minutách přišli do pokoje moji rodiče, máma mě pevně objala a sedla si vedle mého nemocničního lůžka. 

,, Zlatíčko, proč si nám neřekla, že čekáš miminko" smutně se na mě s tátou podívala. Ani nevím proč jsem jim to neřekla, vím že by z toho měli radost, ale znáte rodiče někdy to opravdu přehání a těmi jejich kecy jak vše probíhá a že jsem ještě na výchovu moc mladá.

,, Já nevím mami, j-je toho na mě teď moc " 

,, Ahh to co se stalo mezi tebou a Dylanem mě mrzí, měla jsem ho ráda a na tu svatbu jsem se moc těšila" 

,, To já taky, ale když neumí snést že budeme mít dítě tak co jsem měla dělat, nenávidím ho za to " řekla jsem naštvaně. 

,, Chápu, hele mi teďka s tatínkem půjdeme vyřídit nějaké papíry do práce a pojedeme domů hlídáme Amandu tak zatím pa" dala mi pusu do vlasů to samé táta a odešli. Kdyby jste se ptali Amanda je moje sestřenice je jí devět, mám ji moc ráda hrozně mi připomíná Kallie. 

,, Jo a máš tu ještě návštěvu " mrkla na mě a už opravdu odešla. 

,, Emily ty mi umíš nahnat strach" zasmál se, ale pořád si udržel ten jeho starostlivý pohled. 

,, Jsem v pohodě - tak z poloviny" poslední slova jsem zašeptala,že mi nebylo skoro ani rozumnět. 

,, No moc na to nevypadáš "

,, Z velké části pokud se mi to stane znovu,  budu vystresovaná a nebo se budu moc namáhat potratím myslím si, že to je důvod k smíchu? " hnusně jsem se na něho koukla a probodla pohledem.

,,Promiň, to jsem nevěděl " omluvně se na mě koukl. Myslím si, že jsem to krapet přehnala, nevěděl co mi je a ještě na něm bylo vidět, že brečel, měl celé rudé opuchlé oči od pláče. 

,, To já se omluvám, neměla jsem na tebe tak vyjet, ale já se tak bojím" ukápla mi slza. 

,, Hlavně nebreč bude to dobré "řekl přesvědčivě a dal mi pusu na líčko. 

,, Kdy tě vlastně pustí?"

,, Ještě dneska jsem podepsala reverz, nechci tady být stačí že budu chodit na kontroly každý měsíc" uchechtla jsem se.

Oblékla jsem se do oblečení, ve kterém jsem přišla a společně s Jasonem šli k němu.

No leave me... Where stories live. Discover now