Solomon

Kapitola 2.

Ani nevím, jak jsem se dostal zpátky do sirotčince. Prostě jsem se probudil ve své posteli s parádní kocovinou. Podíval jsem se z okna ven a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Slunce ukazovalo pravé poledne. 

Ikdyž mi to dělalo značné problémy, nasoukal jsem se do čistého oblečení a pospíchal dolů, do kuchyně, jelikož v ložnicích nikdo nebyl. Začínal jsem se bát, že mi sestry udělily nějaký trest. Že zjistili, že jsem byl včera venku. Protože nás vždycky budili v sedm hodin ráno, abychom stihli všechnu práci, co byla přichystána. 

Jakmile jsem doběhl dolů, první co jsem uviděl, byla Saša s Jakem klečící v rohu, na hanbě. Tam klečeli všichni, kdo porušili pravidla nejmíň jeden den s malými přestávkami a pak přebírali většinu práce na týden až měsíc, podle výše provinění. 

Zůstal jsem se na ně zaraženě dívat. Po chvíli jsem se odhodlal, když jsem viděl, že v kuchyni nikdo jiný nebyl. 

„Sašo? Jakeu?“ Oba dva ke mně zvedli hlavy. 

„Chytli vás?“ Vytřeštil jsem oči. Oni se na mě zamračili a Saša zavrčela. „Jasně. Hledali jsme tě strašně dlouho, všude po městě! Přišli jsme až se svítáním a šli jsme rovnou za sestrami, že tě nemůžeme najít. Vysmály se nám a zavedli nás do ložnice, kde si ty klidně spíš! A ještě nám nevěřili, že jsi tam byl s námi“ Opět sklopila hlavu k podlaze.

„ Né, že bys za to mohl, ale měl jsi nám říct, že už jdeš! Nemuseli jsme se takhle ztrapnit!“ Dodal Jake a to už se otevřely dveře a dovnitř se vsoukala baculatá sestra Marta. 

„Co to tady je?!“ Sjela  Sašu a Jakea tvrdým pohledem. Ti ten svůj raději znovu sklopili do podlahy. Pak se její pohled zaměřil na mě. „Percy, jsi už v pořádku? Horečka ustoupila?“ Její výraz změknul. „H-Horečka?“ Zamrkal jsem překvapeně. „Nepamatuješ si?  Včera v noci za mnou přišla Emilly, že ti není dobře. Měl jsi strašnou horečku.“ Vysvětlila více než ochotně. 

„A tihle chuligáni mi ještě lhali, že jsi byl s nimi v klubu i přes zákaz!“ Saša a Jake se napjali, jakoby chtěli protestovat, ale nic nakonec neřekli.

„Ale já…“ Chtěl jsem je obhájit a přiznat se, ale ona mě přerušila. „Pojď Percy, uvařím ti čaj a musíš si ještě odpočinout! Nenecháme nic v náhodě!“ Byl jsem znovu nahnán do postele a donucen vypít hořký čaj.

Ani jsem si neuvědomil, že mi znovu klesají víčka, usnul jsem.

V hlavě jsem měl zmatené obrazy. Neznámé lidi, útržky které nedávaly smysl. Až na jeden. Na mě, klopýtajícího ulicí, osobu stojící mi v cestě. Mé definitivní zakopnutí a přistání v jeho pevné náruči. Pak jen nádherně zářivé modré oči, milý úsměv a tma.  

Když jsem se probudil, hlava mě bolela snad víc, než když jsem šel spát.

Ale přemohl jsem se a zvedl se. Vzal jsem si kabát a šálu, přicházel totiž podzim a venku nebylo tak teplo jako předchozí měsíce. Doufal jsem, že mi chladný vzduch pomůže ulevit od bolesti hlavy. Trochu to i zabralo. 

Venku si hráli mladší děti ze sirotčince a hned jak mě zahlédly, začaly se jedno před druhé překřikovat, abych si s nimi šel hrát. Neodolal jsem. Vždy jsem si rád hrál s mladšími „sourozenci“. Dnes, přestože jsem se necítil moc dobře, jsem znovu svolil a pustil se do honičky, kde jsem schválně nespěchal, aby mě mohli lehko dostihnout. Po chvíli jsem pocítil, že mi dost ubývá sil a zastavil jsem se, abych si oddechnul. Opřel jsem se o kolena a vydýchával, když tu jsem periferním viděním zaregistroval postavu stojící za plotem ohraničujícím pozemek sirotčince. Otočil jsem tam hlavu. Stál tam krásný, vysoký muž. Hříva světlých, téměř až bílých vlasů mu spadala do tváře a nejdelší konečky se mu dotýkaly rtů. Jeho oči byly zářivě modré. Známé. Uvědomil jsem si. I ten jeho úsměv. To je ten muž z….

V mrknutí oka byl pryč. Zůstal jsem zmateně stát. Byla to halucinace? To jsem na tom až tak špatně? Strnule jsem zůstal zírat za plot, to už mě ale dobíhaly děti. Raději jsem se vydal dovnitř. Vytoužený vzduch mi přinesl ještě větší zmatek. 

V kuchyni jsem potkal Jakea se Sašou. Umývali nádobí. 

„Ahoj“ Pozdravil jsem je. „Ahoj“ Odpověděli jako jeden. „Zlobíte se moc?“ Udělal jsem na ně smutné oči. Tímhle jsem byl pověstný. Naprosto neodolatelným štěněcím pohledem. Koukli se po sobě a usmáli se. „Jasně že ne. Je to jen dvouměsíční služba.“

Vytřeštil jsem oči. „D-Dvouměsíční?“ Vykoktal jsem. Přitakali mi, že jsem slyšel dobře. „Ale to není fér..“ Sklopil jsem oči k podlaze.  „Hele, hlavně že jsi v pohodě Percy. To je jediný na čem záleží“ Objal mě Jake a mě se jakýmsi způsobem ulevilo. „Uhněte lidi. Percy jde na to“ Rozesmál jsem se a vrhnul se na nádobí místo nich. Bolest hlavy ustoupila.

Další den jsme měli jít roznášet cukrovinky po domech společně s mladšími dětmi. Už jsme měli skoro hotovo, když jsme si všimli, že nám jeden chlapec chybí. Polil nás studený pot. „Vezměte ostatní zpátky domů, já půjdu hledat Philipa“ Rozhodl jsem se a vracel se po trase zpátky. Celou dobu jsem volal jeho jméno. „Philipe! Philipe!“ Najednou jsem pocítil mrazení v zádech. Otočil jsem se a zaostřil do stínu za rohem jednoho domu. Můj pohled se zaklesnul do zářivě zeleného a já měl chuť ucuknout. Vždyť to je Sam! Majitel toho Night clubu!  C-Co tu dělá? Je tu kvůli mně, nebo….ne, určitě se jenom procházel a tohle je náhoda! Zkusím se ho zeptat, jestli neviděl Philipa! Pomyslel jsem si a vydal se k němu. Neustále mě pozoroval a mě to bylo nepříjemné, ale držel jsem se. „Ehm zdravím?“ Oslovil jsem ho nejistě. Kývnul hlavou, též k pozdravu. „N-Nerad Vás ruším, ale neviděl jste tu malého osmiletého kluka? M-Má krátké hnědé vlasy a hnědé oči, měl na sobě žlutou bundu“ Vykoktal jsem. „Neviděl“ Zněla odpověď. Otočil jsem se a chtěl hledat dál, ale on mě chytil za zápěstí. Měl jsem nutkání sebou cuknout leknutím, taky jsem to udělal.

„D-Děje se něco?“ 

„Ten večer jsi měl nějak moc na spěch. Vrtalo mi to hlavou. Bylo to snad kvůli mně?“ Znovu vyhledal oční kontakt mezi námi. Cítil jsem, jak mě začínají pálit tváře. „N-Ne, vůbec ne…jen mi nebylo dobře…tak jsem raději odešel“ Odpověděl jsem rychle a vytrhl mu ruku.

„To jsem rád“ Usmál se a jeho úsměv mi roztřásl kolena. To se mi ještě nikdy nestalo. „No…tak když mě omluvíte…rád bych zase začal hledat Philipa a..“ Přerušil mě. „Prosím tykej mi, jsem Sam“ Podal mi ruku. Chvíli jsem váhal, než jsem mu ji stisknul. „Já Percy“ Znovu se usmál. „Ještě se uvidíme Percy, už tě nebudu zdržovat…a mimochodem…zkusil bych se podívat do toho parčíku“ Ukázal rukou přes silnici. Podíval jsem se tím směrem, pak zpátky na něj, ale on už byl pryč. Zamrkal jsem a rozhlédl se, jestli ho nikde nezahlédnu, ale jakoby se po něm slehla zem. Nechal jsem to plavat, ikdyž jsem se tomu divil a vydal se do toho parčíku. „Philipe! Philipe!“ 

„Percy?“ Uslyšel jsem jeho hlas. Rozběhl jsem se. U malé fontánky tam stál Philip s jakýmsi mužem. Moje nohy téměř vypověděly službu. To…to je.. Vytřeštil jsem oči. To je ten muž, kterého jsem viděl včera u sirotčince! Ano! Je to on! Stejné modré oči, světlé vlasy, i úsměv! Nemůže být pochyb! Nebyla to halucinace! 

............

Komenty? Lajky? Dojmy? Připomínky? :)