Solomon

Kapitola 3.

Doběhl jsem k nim a bez váhání Philipa objal. „Kdes byl ty trdlo?! Víš, jak jsem se o tebe bál?!“ Napomenul jsem ho a téměř se rozbrečel úlevou. 

„Promiň Percy. Ale prodal jsem i zbytek bonbónů, hele“ Ukázal mi prázdný košík. Překvapeně jsem zamrkal, když se usmál na muže a muž mu úsměv opětoval. „Tady ten pán si je všechny koupil a podívej, co mi dal!“ Vytáhl z pod bundy velkého plyšového medvídka. „Je krásný“ Pochválil jsem mu ho a vděčně se podíval na muže. On mi úsměv oplatil. „Ale už nikdy takhle neutíkej, jasné?“ „Jasné bráško“ Zazubil se na mě Philip. Já sklonil hlavu směrem k muži. „Děkuji“ 

„Není za co, rád jsem pomohl“ Jeho hlas mi rozklepal kolena, stejně jako Samův úsměv. Přišel ke mně blíž a odhrnul mi vlasy z čela. Jeho dotek byl konejšivý, nádherný a jemný. Z něj celého vyzařovala jakási aura poklidu a jemnosti. Působil na mě jako starší sourozenec, ke kterému vzhlížíte. „Rád pomůžu znova, až zase budeš potřebovat“ Otočil se a odcházel.

„P-Počkejte“ Zavolal jsem. Opravdu se zastavil a ohlédl se na mě. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. „Ano?“ Otázal se. „Byl jste to vy? Včera u sirotčince?“ Pozvedl obočí, jakoby ho překvapilo, že jsem si ho všimnul, ale pak kývnul. „Ano byl“ 

„Jak se vůbec jmenujete?“

„Můžeš mi říkat Gabriel“ Pak se znovu otočil a tentokrát už se opravdu ztratil mezi stromy. „Gabriel..“ Zopakoval jsem jeho jméno a hlavou mi projela taková bolest, jakoby mě do ní někdo zasáhnul šípem. Sklonil jsem se a zaskřípal zuby. Philip ke mně opatrně přišel. „Jsi v pořádku Percy?“ 

„Jo jsem“ Zalhal jsem mu do dětsky naivních očí, aby se nebál. „Pojď, půjdeme domů, sestry tě určitě pochválí, jakou máš vyřídilku“ Chytil jsem ho za ruku a vedl zpátky k sirotčinci. Přitom se mi hlavou znovu míhaly obrazy, kterým jsem nerozuměl, a tentokrát to nebylo opilostí. 

Když jsme došli do sirotčince, nezahálel jsem a praštil sebou k sobě do postele a nechal bolavou mysl usnout. Doufal jsem v bezesný spánek, ten mi ale nebyl dopřán. Jediné plus bylo, že to tentokrát dávalo smysl a obraz byl jednotný. 

Já celou scénu viděl, jako kdybych tam byl, z mého pohledu, přesto někdo mým tělem hýbal za mě. Šel jsem po upravené štěrkové cestičce, oblečený v dlouhém zdobeném rouchu, sahajícím až na zem, které strašně škrtilo. Vadilo mi to, přesto jsem ho musel mít na sobě, jinak bych měl malér. To jsem si uvědomoval více než jasně. Po mých stranách šli dva muži, kteří se po sobě nevraživě koukali. Já se je snažil nevšímat, znervózňovali mě. 

Před námi se zjevilo obrovské sídlo. A když říkám obrovské, tak obrovské! Vypadalo to jako komplex nejméně tří zámků slitý v jedno. 

Neomylně jsem zamířil k bráně. Muži museli zrychlit krok, aby mi stačili. Brána se přede mnou samovolně otevřela a odhalila tak obrovský dvorec, kde stáli další dva muži. Ti ale vypadali mnohem nebezpečněji než ti, kteří mě doprovázeli až doteď. Já však ani z nich nepocítil strach. Muži, jdoucí vedle mě se zastavili u křídel brány a zůstali tam stát. Já ladným krokem pokračoval dál, kde se mi k boku přiřadili ti druzí. Vešli jsme dovnitř do komplexu a spletí mramorových chodeb se proplétali k našemu cíli. Kde kdo by se dokázal v tomhle bludišti ztratit. Já ho však znal dokonale. Tedy, alespoň mi to tak připadalo. Nesl jsem se velice sebevědomě.

„Máš zpoždění“ Oznámil jeden z nich, ten jdoucí po mé pravici. Vlasy měl špinavě blonďaté, oči hnědorudé s protáhlou panenkou. Zaujaly mě jeho ostré rysy, vznešeně klenuté obočí a hlavně rohy vyrůstající mu z vrchu hlavy a špičaté uši prošpikované párem náušnic, snad aby vynikla právě jejich délka.

„Já vím. Vadí ti to?“ Ten hlas, jakoby byl i nebyl můj. Zněl mužněji, chladněji a zároveň provokativně. Naše pohledy se střetly. On se ušklíbnul a potlačil smích.

„Ani ne, ale otci se to moc líbit nebude“ Povzdechl jsem si. „Někdy si přeju, aby měl tvůj otec také smysl pro humor“ 

„On ho má, jen se mu musíš trefit do noty“ Podotknul s úsměvem jemu vlastním.

„Bohužel musím taky podotknout, že ani můj otec není dnes moc dobře naladěn“ Pronesl druhý muž po mé levici a povzdechl si. Své delší světlé vlasy měl stažené do vysokého drdolu, tmavě modré oči vypadaly unaveně, stejně jako jeho hrdé rysy ve tváři. 

Zarazil jsem se a vzpomněl si na Gabriela. Ten kluk mi ho až moc připomínal.

Udělali jsme prudkou zatáčku, až se naše honosná roucha zavlnila a stanuli jsme před dvoukřídlými dveřmi, zdobenými zlatem a drahými kovy. Na podobně zdobené liště byla vyryta latinská slova „Belli, pacis et belli in pace“ ,což jsem bez problému přeložil jako: „Mír ve válce a válka v míru“. Podívali jsme se na sebe a já nasadil ledovou masku, kterou nikdo nedokázal prohlédnout. Vzal jsem za kliku a vešli jsme do místnosti, kde po stěnách viseli pochodně hořící jasným zeleným plamenem a byli jediným zdrojem světla v místnosti. Tedy až na světlé aury poblikávající u poloviny mužů sedících kolem kulatého stolu. Ti až na tu auru a obrovská bělostná křídla s různými odstíny, vyrůstajícími jim ze zad, vypadali normálně. Druhá polovina vlastnila různě zatočené rohy, špičaté uši, tesáky, někteří šupinaté a chlupaté ocasy a pár z nich i mohutná temná křídla, ať už s peřím, nebo kožnatá.  Můj doprovod se oddělil a zamířil na protichůdné strany stolu, kde se postavili vedle mužů, jim neskonale podobným, v tom jednom jsem poznal Gabriela. Zraky všech se upřely na mě. Já se však jen ušklíbnul, vzal si židli a posadil se ke stěně. Na neutrální místo. Některé z nich to překvapilo a začali si mumlat, jak jsem opovážlivý, ale někteří to vzali naprosto v klidu a ještě mě pozdravili pohledem.

„Tak jsem tady…můžete mi říct, co jste tak narychlo chtěli probrat?“ Rozhlédl jsem se po místnosti a najednou se můj pohled střetl s dalším, pocházejícím od muže sedícího po pravé straně od muže s mohutnými rohy a temnými opeřenými perutěmi, ke kterému se zařadil můj doprovod. Něco v tom pohledu mě donutilo k úsměvu, zatímco mé srdce běželo maraton. V tu chvíli se zatmělo a já se s vyheknutím probudil ve svém světě, s jediným jménem na rtech. Vždyť to byl Sam! 

..............

Další a další záhady :D Ta latina je podle google překladače, takže ani nedoufám, že by to bylo správně :D A já neumím latinsky ani slovo :DD