Solomon

Kapitola 4.

Začínal jsem si myslet, že blázním. Pořád jsem si musel v hlavě přehrávat ten sen. Byl až moc živý. Já nikdy nemíval živé sny! Navíc jsem byl bezvěrec. Nevěřil jsem na Boha. Ani na Ďábla. Já věřil jen v přítomnost. Tak co to sakra bylo? Proč jsem tam viděl Sama a Gabriela?! Nedávalo mi to spát a strašně mě z toho bolela hlava, myšlenky jsem měl pomotané.

Saša a Jake se ze mě snažili vytáhnout co se děje, ale já jim odpověď nedal, ikdyž to byli mí nejlepší přátelé. Sám jsem tomu nemohl uvěřit, tak proč jim to vykládat? Ještě mi potvrdí, že jsem se zbláznil!

Snažil jsem se ty sny nevnímat, ale šlo to ztěžka. Zvláště když se tu začali pravidelně objevovat výrostci z nedaleké školy pro delikventy. Nadávali nám do bastardů a zkurvysynů a bůh ví čeho ještě. Bylo mi z nich zle. Navíc se jich menší děti bály a plakaly, vždy když je začali urážet. To jsem nenáviděl, ale jinak, než slovně jsem se jich zastat nemohl. Rvačky tu byly přísně zakázány. Proto také většina urážek poté padala na mě. Ale já je ignoroval. Nebo jsem se o to alespoň snažil.

Tedy až do dneška. Dneska to přepískli. Když se jim pokusil odseknout Philip. Jeden z těch výrostků se rozpřáhl a praštil ho. Philip se skácel k zemi a nehýbal se. Vystřelil jsem jako šíp. „Nech ho ty grázle!" Vystřelil jsem mu automaticky pěstí k obličeji. Nestihnul uhnout. Klopýtl dozadu a chytil se za nos, ze kterého mu kapala krev. Oči se mu rozhořely vztekem. „Zabiju tě ty špinavej zkurvysynu!" Zaječel a vrhnul se na mě. Já se leknutím zapomněl bránit. Povalil mě na zem a začal do mě bušit hlava nehlava. Jen jsem si ze všech sil kryl hlavu, ale cítil jsem, jak mi jeho údery z těla vysávají sílu se bránit. Najednou však rány ustaly. Chvíli jsem zůstal ležet bez hnutí, než mě všeobecné ticho donutilo spustit paže z mé hlavy a dezorientovaně se rozhlédnout.

Výrostek lapal po dechu, ruku zkroucenou za zády, týl v drtivém sevření. Za ním stál a držel ho Sam. Mračil se jako bůh pomsty, div že nevrčel jako vzteklý pes. Nahnul se k jeho uchu. „Kdybych mohl, zabiju tě. Takhle to bude jenom jedno varování. Ještě jednou na něj sáhni, nebo mu řekni něco nehezkého a najdu si tě, rozumíš?" Výrostek přidušeně přitakal, pak bolestně zasténal, když ho Sam ještě více sevřel a pak pustil. Kluk od něj odskočil jako by ho trefili elektrickým proudem. Ostatní z jeho skupiny se neodvažovali přiblížit. Sam se o něj, ale už více nestaral. Rychlým krokem ke mně přišel a zvedl si mě do náruče.

Po obličeji mi stékala krev. Začal mi ji jemně otírat svými prsty. „Co všechno tě bolí?" Zašeptal ke mně. „H-Hlava...a břicho...vlastně...v-všechno" Vydechl jsem ztěžka." C-Co tu vlastně d-děláš?" Dodal jsem a všiml si, že se automaticky snažím nadechovat jen mělce, abych nezatěžoval žebra.

Ze sirotčince k nám přiběhly vyděšené sestry. „Co se stalo?!" Zeptala se ta nejhubenější a zároveň nejvyšší ze sester. Jak tělem, tak postavením.Jakoby neměla oči, aby se podívala. „Měli byste na tyhle výrostky podat žalobu" Zavrčel na ni Samael. Ona však vypadala stále vyrovnaně. Nerozkřikla se na něj. Jen chladně odpověděla. „To jistě uděláme, mohu se zeptat, co jste vlastně zač, pane?"

„Jsem Sam Darktail. Vedu jeden podnik ve městě. Právě jsem se jen tak procházel na čerstvém vzduchu a najednou vidím tohle. No řekněte...líbila by se vám taková podívaná, Sestro představená?" V jeho očích hořel jasný plamen. Nevěděl jsem, kam jeho pohled zařadit.

„To jistě ne. Už se o Percyho postaráme. Děkujeme za statečný zásah, pane Darktaile" Zamrazilo mě z jejího chladného pohledu. Sam se zamračil a lehce mě postavil na zem. „Můžeš stát?" Zeptal se. „Ano...s-snad" Přitakal jsem nejistě. On mě tedy pustil, avšak vzdálil se jen o pár centimetrů a byl připraven mě chytit. Mé nohy mě však překvapivě udržely. „V pořádku. Sestro Marto vezměte prosím Percyho dovnitř" Pronesla k baculaté sestře. „Jistě. Jistě" Přitakala žena a vzala mě za paži. Podepřela. Popostrčila mě k sirotčinci a já se dal do pohybu. Přitom jsem se donutil otočit hlavou zpátky. Sam se sestrou představenou se měřili chladnými pohledy. Pak se ale Samovy oči stočily ke mně a on se prostřednictvím nich něžně usmál, jeho tvář ale zůstávala kamenná. Pak už jsem byl vtažen do sirotčince a spojení našich pohledů přerušily dveře.

Marta mě posadila na židli a začala mi čistit, dezinfikovat a zavazovat rány. Já byl celou dobu tak trochu duchem mimo. Jakoby se má duše odpoutala od těla a já všechno dění vnímal jen vzdáleně. Přitom jsem slyšel tiché hlasy. Rezonovaly mi v hlavě, jako dávno ztracené vjemy. Slévaly se v jedno velké, nesrozumitelné hučení.

Do mého těla mě vrátilo až tiché zabouchnutí vchodových dveří. Překvapeně jsem zamrkal a heknul, protože všechna bolest, která byla doteď nějak utlumená a v pozadí, se znovu ozvala. Stiskl jsem rty pevněji a sledoval dveře vedoucí do kuchyně, kudy k nám přišla sestra představená.

„Díky, sestro Marto, to prozatím bude stačit. Můžeš nás nechat s Percym o samotě?" Marta přitakala a vytratila se za dveřmi, které za sebou zavřela a mě připadalo, že mě tady chytily jako do klece.

„Philip?" Odvážil jsem se zeptat.

„Je v pořádku, už se probral. Byl to jen menší otřes mozku a ti výrostci budou potrestáni, o to se neboj Pery" Podívala se na mě chladnýma modrýma očima. Po páteři mi přejel mráz. Její oči jsem nenáviděl.Byly ledové a její pohled neobsahoval žádné emoce. V takových lidech jsem se nedokázal vyznat, vždy mě děsili.

Pak bylo ticho, asi čekala odpověď, ale já neměl nic, co bych jí na to řekl. Snad, dobrá práce? Za co?! Jí na nás nikdy nezáleželo. Né na nás, jako takových.

„Odkud znáš toho muže Percy?" Ten její tón se mi nelíbil. Snažila se znít nezaujatě, ale já moc dobře poznal, že blafuje.

„Potkali jsme se párkrát na ulici" Uhnul jsem očima. Věděl jsem, že bych jí neměl lhát, ale do těch očí jsem se dívat nedokázal.

„Nechci, aby ses s ním dál stýkal. S ním, ani s kýmkoliv jiným za hranicemi sirotčince" Vytřeštil jsem na ni oči. To snad nemyslí vážně! „A-Ale jsem skoro plnoletý, za dva roky budu muset odejít! Jak budu vypadat bez jakékoliv známosti tady ve městě ?!"

„O to se nestarej. My všechno zařídíme, jen se s nikým nestýkej ano?" Její oči mě přišpendlily k židli víc, než by to kdy dokázala bolest.

„A-Ano" Přitakal jsem zmateně a nejspíš jí svou odpovědí uspokojil, protože se usmála a odtáhla. „Jsem ráda, že si rozumíme Percy" Vstala a odešla. 

...

Rozhodla jsem se publikovat všechny kapitoly, co k tomuhle mám. Ale otázka zní...chtěli byste, abych to dopsala úplně? Nebyla by to ztráta času?