Ospalost

Prolog

Bonnyville.

Na první pohled město jako z pohádky. Dokonalá ukázka podoby světa, kde magie vzkvétala po boku pokroku. Místo, kde se nikdo nedivil, když se stalo něco zvláštního a ani se dvakrát nepodíval, když kolem něj prošel trpaslík. Lidstvo žilo bok po boku s tvory, kteří nikdy nevymizeli ze světa. Nikdo neměl potřebu nikoho soudit, jen kvůli rozdílům. Bylo jednoduší nad věcmi příliš nepřemýšlet a prostě si přiznat, že na něco takového už ve společnosti nebylo místo.

Existovalo nesmírné množství nepochopitelného a tolik ras a tvorů, že kromě těch, kdo se o to zajímali, nebylo snad nikoho, kdo by se ve všem vyznal. Strach z neznámého díky tomu již skoro vymizel. Nemohl přežít tváří tvář tomuto světu. Někdo se mohl sice pozastavit při spatření něčeho nového, ale většinou to skončilo u pokrčení ramen, a možná ojedinělé zmínce přátelům.

Byla to však magie, co se muselo vyvinout v závislosti na pokroku. Většina kouzel již ze světa zmizela. Už jich nebylo třeba a co z kouzel zůstalo, to se stalo pouze nezajímavými triky, v nichž se hledal užitek. Pár primitivnějších tvorů si ji stále uchovávalo z důvodu přežití, což už u drtivé většiny těch inteligentnějších nebylo nutné.

Nebylo to tak, že by to někomu chybělo. Byla to prostě součást moderního života. Svět se dál točil i bez magie.

Některé věci se však ani technologickým pokrokem nedaly vymýtit. Magie tvořící podstatu bytostí nemohla být zkrátka vymazána. Byli to právě tito tvorové, kteří se stali obětí pokroku.

Zatímco se svět kolem nich vyvíjel, oni byli připoutáni ke způsobu života, jež jim byl přidělen. Nemohli se přizpůsobit novému světu a nový svět určitě nebyl přizpůsobený jim. Pokrok na nikoho nečekal a ti, co s ním nemohli udržet krok, se museli stát pouhými stranami v knihách o minulosti.

Každý rok tímto způsobem mizely rasy z běhu života, ale nebyl nikdo, kdo by se nad tím pozastavil. Jejich vymizení bylo nepatrné v porovnání s tím, kolik věcí odvádělo pozornost těch přizpůsobivějších. Nedělalo to ani skvrnku na záři moderní doby.

Proč by také ano? Tvorové, co tímto způsobem vymírali, stejně neměli místo v tomto světě. Většinou nemohli dělat ani nic užitečného pro společnost. Nemohli pracovat normálním způsobem a nebyli jediným přínosem pro ekonomiku. Nebylo se tedy čemu divit, když jedinými bytostmi, co vnímaly tento negativní efekt pokroku, byly ty, co tento problém studovaly.

Jeden by se nyní možná naštval na tuto společnost a odsoudil by ji jako něco zkaženého, ale pravdou bylo, že vymizení magie bylo neodvratným následkem vývoje. Nikdo již nehleděl na svět jako jejich předkové, protože ani vnímání nemohlo zůstat nezměněným. Některé věci už zkrátka nebyly možné, jakkoli tragické to pro někoho mohlo být.

Joel si právě tohoto problému byl moc dobře vědom. Donedávna však i jemu zůstával skrytý za obrazem dokonalého světa, kde bylo možné všechno. To však nezabránilo tomu, aby se mu celý život zhroutil jako domeček z karet, kvůli čemuž byl seznámen s krutou realitou takových, jako byl on.

Byly to sotva dva měsíce, co byl odsouzen k smrti. Jistě, znělo to dramaticky a děsivě, ale už dávno si prošel všemi fázemi truchlení a nyní už ho ta myšlenka nijak netrápila. Každý den byl dalším krůčkem do nicoty, ale na to nemyslel. Před měsícem by možná obviňoval všechno kolem z nespravedlnosti a třeba by i rozbil pár věcí, ale to přestal mít zapotřebí. Uvědomil si, že s tím stejně nic dělat nemohl, tudíž nemělo cenu si tím lámat hlavu. Nehodlal strávit poslední dny svého života v zoufalství. Ne, že by byly něčím zázračným.

Bylo zvláštní, jak rychle se všechno změnilo, i když to vlastně vůbec rychlé nebylo. Všechno šlo z kopce už roky, jenom to odmítal vidět. Pouze vyvrcholení proběhlo náhle.

Býval šťastný a vedl spokojený život. Celých dvacet let. Minimálně si to namlouval. Ta zatracená magie to ale viděla jinak. Mohl proklínat svůj původ, a také ho nějakou dobu proklínal z hlouby srdce, ale ve výsledku mu to otevřelo oči, třebaže tím nejhorším způsobem. Mohl proklínat pouze osobu, která mu to udělala, a kvůli které nakonec skončil na ulici.

Magické nemoci byly zrádné. Neexistoval na ně fyzický lék a společnost už na ně skoro zapomněla. Joel ale věděl, že i kdyby jeho kondice byla všeobecně známým problémem, nijak by mu to nepomohlo.

Bylo to vlastně všechno zvráceným způsobem vtipné. Jeho podstata ležela v pečování o domácnosti a v přinášení bohatství, ale nyní pobýval na ulici bez jediné mince. Jen protože přestal být užitečný. Nebyl ale hloupý, nevinil se z toho. Vždy byl spíše realistou a nebylo pro něj těžké přijmout jasné fakty.

Proto si ani nedával žádné šance na přežití. Nebylo to tak, že by chtěl zemřít, ale bylo mu jasné, že to byla bezvýchodná situace. Nikdo by si do domu nepustil bezdomovce, jen protože by tvrdil, že mu to možná zachrání život.

Přiznat si, že byla jeho existence nemožná, bylo ze začátku velkou ránou, ale i s tím se brzy smířil.

Některým bytostem zkrátka nebylo souzeno přežít moderní dobu.

Toho si byl vědom, ještě před tou zatracenou dodávkou.

Vítám vás u nového příběhu.
Po dlouhé době se vracím k fantasy, i když takovému neobvyklému.
Tento příběh bude výrazně kratší než Cesta domů, což je pro mě trochu novinka, ale nějak se to zvládne.

Ocením každý komentář. Jakýkoli názor si ráda přečtu.

(27.10.2022)