Ospalost

7. O vysvětlování tvrdohlavým

Překvapivě se mu nezdálo, že by se něco příliš změnilo od doby, kdy v domě zůstával, aniž by kdokoli tušil, že má za pár dní natáhnout bačkory. Jistě, uplynuly jen dva dny, takže nemohl úplně soudit, ale čekal, že ta změna bude do očí bijící.

Jenže nebyla. Vše probíhalo stejně, jako dřív. Hrál hry s Rorym a dělal pořád ty stejné práce. Nic navíc nepřibylo, i když čekal, že ho více zapojí do běhu domácnosti, když tam měl nyní zůstat.

Jediné, co postřehl bylo, že se neprobouzel do hluku. Vždy, když si zdřímnul, nic ho nerušilo, jako by Rory s veškerým chaosem čekal, až se probudí. To bylo podivně ohleduplné.

Ani se ho za ty dva dny nikdo nepokusil tahat ven. To ocenil po dnech na ulici. Zvláště ocenil topení, co v domě bylo. Nebyl si jistý, ale měl pocit, že v domě bylo větší teplo než předtím. Mohlo se mu to ale jen zdát po tom, v jaké zimě na ulici byl.

Dál se snažil učit Roryho, jak dělat různé práce v domě, protože to byl dobrý boj proti nudě, díky čemuž se na něj tolik nelepila únava.

Zatím byl ale i on trochu ostražitý vůči představě, že by měl Rory opět něco vařit. Sice ho z kuchyně nevyháněl, ale vždy raději zkontroloval, jestli nehrozí další výbuchy nebo případné požáry.

Byly ale věci, které ho ani kontrolovat nenapadly, protože už je Rorymu vysvětloval. Nicméně, Rory sice mohl vědět, jak něco dělat, ale to neznamenalo, že nebude dělat chyby. Zvlášť, když v těch činnostech ještě neměl moc praxe.

To se projevilo, když spolu věšeli čerstvě vyprané prádlo a bylo tam až podezřelé množství růžové a jasná absence bílé. Joel to nezmínil a jen se pustil do práce. Občas se koutkem oka podíval na Roryho a pátral po tom typickém provinilém výrazu. Nebylo po něm ale ani stopy, tudíž tušil, že to Rorymu ještě nedošlo. Joel nad tím jen pokrčil rameny. Nebude mu kazit překvapení.

Měli skoro všechno pověšené, když Rory z koše s prádlem vytáhl červený šátek. Nejdříve se natáhl, aby ho pověsil, ale jakmile viděl všechno to světle růžové prádlo, zarazil se. Kmital zamračeným pohledem mezi šátkem a prádlem. Joel na něj v očekávání hleděl, a díky tomu měl krásný výhled na to, jak se Rorymu uvědoměním rozšířily oči a jeho typický úsměv byl nahrazen pootevřenými ústy.

Zatímco byl Rory zmražený na místě, Joel pověsil posledních pár kousků oblečení. Odstoupil trochu stranou a pohlédl na záplavu růžové. Byl si jistý, že Veronice nebude trvat tak dlouho přijít na to, co předtím Rorymu unikalo.

Podíval se na blonďáka a čekal, jestli něco řekne nahlas, nebo jestli se to pokusí zakrýt mlčením. Nakonec ale i jemu muselo dojít, že to neutají.

„Joele?" Obrátil se na něj s vyvalenýma očima.

„Než se zeptáš, tohle nenapravím." Pousmál se Joel pobaveně.

„Ale co mám dělat?" Zatvářil se pomalu vyděšeně Rory. „Veroniku šlehne."

„Co tak vidím, většina oblečení je tady tvoje. Ona tu má jen pár triček. Jestli si myslíš, že bude zuřit, měl bys vyřešit, kde je koupit," poradil mu Joel prostě.

„Sakra." Plácnul se do čela Rory, až mu popojela jeho kočičí čepice.

„Netrápil bych se tím," slitoval se nad ním Joel v menším pokusu o povzbuzení.

„Ty se netrápíš ničím," obvinil ho nepřesvědčeně Rory.

„Dokud to Veronice vynahradíš, nevidím důvod, proč bys z toho dělal katastrofu." Pokrčil rameny Joel. „Aspoň už tuhle chybu příště neuděláš."