Ta Riddleova holka

Kapitola 20.

 „Malvíno?" McMurphy ji osloví, zatímco sedí pohroužená do učebnice pod stromem kousek od školy. „Viděl jsem Riddla, jak jde na dívčí záchodky ve druhém patře."

Ani nezvedne oči od knihy. „No a?"

„No a?! Jsou to dívčí záchodky, u Merlina!"

„Ano – a Tom je prefekt. Třeba dostal echo, že se tam děje něco nekalého. Ostatně, já sama jsem na těch stejných záchodech svého času zachránila jednu holku před partou zmijozelských, kteří ji šikanovali."

„Možná. Ale... bylo to divné. Pořád nevycházel ven. Čekal jsem tam na něj snad půl hodiny, pak už jsem musel na vyučování."

„Ty ho špehuješ?"

„Ano," odsekne prudce. „Mysli si, co chceš, ale stejně věřím, že v tom všem má prsty! Nebo jsi snad zjistila něco, co dokazuje opak?"

„V poslední době jsem nezjistila nic nového," přizná se dívka.

„No jistě! Už ani nepamatuju, kdy jsi se mnou byla naposledy v knihovně! Přestalo tě to zajímat, jen se přiznej!"

Kousne se do rtu a mlčí. McMurphy má pravdu, v poslední době tu záležitost s útoky pustila z hlavy. Veškerý volný čas, který jí zbývá při přípravě na zkoušky NKÚ, věnuje nitrozpytu... a Tomovi.

„Proč, Malvíno? Myslel jsem, že chceš zjistit pravdu zrovna jako já! Není v tom náhodou..." Will se odmlčí a rozpačitě přešlápne. „Ethel povídala, že tě viděla, jak se s Riddlem ocucáváš. Ale to přece není pravda, že ne?"

„Je nebo není, to, s kým se líbám, není tvoje starost!" odsekne prudce, zaklapne knihu a oddupe zpět do hradu. Proč mu vlastně neřekla pravdu? Protože čím víc bude na Toma žárlit, tím víc se bude snažit mu uškodit.

***

„McMuprhy tě špehuje," vyhrkne bez obalu. Ona a Tom sedí v zastrčeném koutě školních pozemků. Je večer 30. dubna.

„Všiml jsem si," kývne. „Předpokládám, že si stále myslí, že mám něco společného s těmi útoky...?"

Malvína kývne. „Ano. A hlavně, nemá tě rád a... žárlí, to je celé."

Je zvědavá na jeho reakci, Tom se však jen pousměje. „Nekažme si večer s McMurphym. Víš, co je dnes za den?"

„30. dubna?"

„Ano, dnešní večer patří Beltane."

„Odkdy tě zajímají keltské svátky?"

„Už dlouho. Byly to ostatně slavnosti původních čarodějů. Vánoce, Velikonoce, to jsou všechno mudlovské vynálezy. Kouzelníci po staletí slavili svátky kola roku, které tu byly dávno před křesťanstvím. Jenže čím víc se naši lidé mísili s mudly, tím víc tyto tradice upadaly. Dnes už si na ně vzpomene jen málokdo. A je to škoda. O slavnostních nocích je ve vzduchu magie. Stačí po ní sáhnout."

„Na Beltane se zapalovaly posvátné ohně," prohodí Malvína zamyšleně.

„Nejen to. Byl to především svátek plodnosti. Naši předkové se milovali venku v polích. Mudlovské knihy tvrdí, že proto, aby zajistili požehnání bohů úrodě, ve skutečnosti šlo však o něco jiného."

„O co?"

„O magii. Je to způsob, jak ji načerpat. Starodávnou a syrovou."

Zkoumavě mu hledí do tváře. Měkké večerní světlo obtahuje jeho rysy, je snad ještě hezčí, než obvykle – a nespouští z ní oči. Zdá se mi to, nebo mi opravdu naznačuje...? A ví, že právě to chce. Netuší proč. Nepřemýšlí. A neváhá.

„Takovou příležitost bychom ovšem neměli jen tak propásnout," prohodí vyzývavě. A pak už jen nechá jeho rty, aby se hladově zmocnily jejích. Jeho ruce, aby jí rozepnuly blůzu. Když jí vyhrne sukni, lehce sebou trhne.

„Pomalu... Já totiž... ještě jsem nikdy..."

„Pak sis na svoje poprvé vybrala tu nejlepší možnou noc," usměje se na ni.

Čekala vše možné. Krev, která netekla. Bolest, které nebylo víc než na jeden nádech.

Nečekala radost. Divokou, syrovou radost, která ji naplní až po okraj. A živost. Ještě nikdy se necítila tak živá.

Leží vedle ní. Slunce už zapadlo a do krajiny se vkrádá chlad. Leží vedle ní, aniž by se jí dotýkal. A ona se rozhlíží kolem, ne, nejen ona je teď plná života, vše kolem ní je jaksi živější, stromy, tráva i noční tma, jen promluvit... A odkudsi z hlubin do ní proudí magie. Stará, syrová, zcela jiná než cokoli, co dosud znala.

Toho večera už ani jeden z nich nepromluví. Není to potřeba.

***

Před spaním se opět nenapije bezesného lektvaru. Cítí se tak plná síly, že nepochybuje, že zvládne cokoli, co se jí ukáže.

Chci vidět. Všechno. To nejkrásnější i to nejodpornější. Chci vidět věci takové, jaké skutečně jsou.

Spánek ji vezme do náručí – a ona se ocitne uprostřed velkého slavnostně vyzdobeného sálu. Má na sobě dlouhé, smaragdově zelené šaty a na krku perlový náhrdelník. Vše do posledního detailu je na ní oslňující – a velmi drahé. V ruce drží sklenku šampaňského a nenuceně konverzuje se skupinkou podobně oblečených lidí.

„Lady Riddle, je pravda, že...?"

Zbytek otázky se ztratí v hudbě.

Lady Riddle? Já přece nejsem žádná lady. A Tom není žádný lord!

A pak se scéna z ničeho nic zcela promění, má na sobě opět školní uniformu a klečí na vykachličkované podlaze vedle kohosi, kdo se válí po zemi s groteskně rozhozenými končetinami. Třese tím člověkem jako smyslů zbavená, není to však nic platné. Jako by držela hadrovou panenku.

„To nemá smysl. Nemůžeš ji probudit. Je mrtvá." Tom Riddle. Je to Tomův hlas, o tom není pochyb. Stojí nad ní, rovný jako svíčka.

A ona stále třese mrtvou dívkou a po tvářích jí stékají vodopády slz. Propleskne nehybný obličej.

Uršula? U Merlina, vždyť je to Uršula Warrenová!

V dívčině tváři je navždy ustrnulá hrůza. A v té Malvínině vina.

Probudí se opět na podlaze. Zpocená a bez dechu.