Ta Riddleova holka

Kapitola 3.

V tichu stráví několik hodin. Mezitím venku padne tma. Bradavický expres se blíží k cíli. A Tom dospěje k závěru, že chce znát odpověď na svou otázku. „Do které koleje chodili tví rodiče?" zeptá se z nenadání.

„Cože?" Malvína sebou trhne. Uvědomí si, že se na něj už několik hodin pokradmu dívá – a dává si záležet, aby to nepoznal.

„Ptal jsem se, kam byli tví rodiče zařazení v Bradavicích," opakuje potichu.

Cítí, jak jí do tváří stoupá horkost. „Nevím. Nevím o svých rodičích vůbec nic, nevím ani, jestli do téhle školy vůbec kdy chodili. Vyrostla jsem v mudlovském děcáku, jestli tě to tak zajímá!"

Ticho, které by se dalo krájet. „A co tví rodiče? Do které koleje patřili oni?" vrací dívka úder.

Ticho, které zhoustlo, pokud to tedy vůbec ještě jde. Neodpoví jí. A vzápětí odvede řeč jinam. „Do které koleje bys ráda ty?"

Pokrčí rameny. „Nevím. Podle Dějin Bradavické školy čar a kouzel se zdá, že má každá něco do sebe..."

„To jistě, ale některé jsou lepší než jiné. A jiné zas horší. Třeba Mrzimor. Podle toho, co jsem četl já, tam chodí samí hlupáci. Možná čestní, ale hlupáci. Neříkej, že bys chtěla mezi ně."

„To rozhodně ne, blbce nesnáším," zavrtí dívka energicky hlavou.

„A pak Nebelvír. Ten je taky plný pitomců, naneštěstí navíc takových, kteří mají víc odvahy, než je zdrávo. Odvážný hlupák, to je přímo děsivá kombinace. Potom-"

Někdy v ten moment se otevřou dveře kupé a dovnitř nakoukne pihovatý obličej. „Honem, převlékněte se do hábitů, už jsme skoro v Bradavicích."

„Tak ok, plav na chodbu. Nač čekáš, přece nemyslíš, že se budu převlékat, když na mě koukáš?!" zhrozí se Malvína a vystrkuje Toma ze dveří. Tomu hraje na tváři šibalský úsměv. Poslechne ji. Nedívá se náhodou škvírou mezi závěsy? Ale co na tom sejde, v jejích snech beztak viděl všechno, docela všechno...

A už je dav vystrkuje z vlaku. „Prváci, za mnou!" volá kdosi. Klopýtají tmou směrem k obrovskému temnému jezeru. Za ním se tyčí hrad. Tají se jí dech. Tohle je lepší než kterákoli pohádka, jakou kdy četla. Mnohem... tajemnější.

Ohlíží se po vysokém černovlasém chlapci, se kterým strávila svou cestu, ale marně, Tom Riddle se jí ztratil v davu. Nepodaří se jí se k němu dostat, dokud je nenaženou do velké síně. Celá vyjukaná se rozhlíží kolem sebe, strop, co vypadá docela jako obloha, spousty svící, čtyři kolejní stoly. A pak...

„Lacroixová, Malvína Valérie!"

Kráčí ke stoličce s kloboukem a snaží se skrýt svou nervozitu. A pak už jí ta věkovitá věc spadne přes oči a ona uslyší ve své hlavě tichý hlásek.

„Hm, to je těžké, velice těžké... Máš v sobě odvahu hodnou Nebelvíru, tvá chytrost mluví pro Havraspár – a ctižádostivá jsi natolik, že bys skvěle zapadla i ve Zmijozelu... Cokoli, krom Mrzimoru... Že by Nebelvír? Jsi statečná, opravdu velice statečná..."

Malvína si vzpomene na Tomova slova. A pak Nebelvír. Ten je taky plný pitomců, naneštěstí navíc takových, kteří mají víc odvahy, než je zdrávo. Odvážný hlupák, to je přímo děsivá kombinace.

„Do Nebelvíru ne, tam mě neposílej," zaprosí v duchu.

„Víš to jistě? Nebelvír je slavná kolej, mohla bys v ní dokázat velké věci..."

Možná – ale Tom už by se se mnou nechtěl bavit, bleskne jí hlavou. „Ne, já tam prostě nechci!" štěkne na klobouk.

„No, pokud to víš jistě, ať je to tedy... HAVRASPÁR!" Poslední slovo zazní na celou síň – a dívka klopýtá k jednomu ze stolů, který ji vítá bouřlivým potleskem. Nijak se nezlobí. Před chvílí se od klobouku dozvěděla, že Havraspár je kolej, kam jsou vybíráni ti nejchytřejší. To se jí zamlouvá.

Usadí se na svém místě. Ale místo, aby se vítala s ostatními, hledí hypnotizovaně na zbytek prvního ročníku. Až konečně... „Riddle, Tom Marvolo!"

Černovlasý chlapec s podivuhodně krásnou tváří kráčí ke stoličce. Prosím, ať ho zařadí taky... mumlá v duchu Malvína. Ale než stihne dokončit větu, klobouk zakřičí na celou místnost: „ZMIJOZEL!" A Tom kráčí k jinému stolu, mimochodem ke stejnému, k jakému se před chvílí odebral ten protivný slizký blonďák, se kterým vyrazila dveře ve vlaku – a to doslova. Malfoy, Abraxas je jmenuje, pro ni ale zůstane napořád Krysí tváří.

Rýpe se ve své večeři, je to patrně to nejlepší jídlo, jaké kdy jedla – a stejně nedovede potlačit své zklamání. Chtěla by ho mít vedle sebe. Je to přeci čaroděj z jejích snů, nebo ne?