Kageyama:
Druhý den ráno mě vzbudil telefon. Někdo mi volal. Zabručel jsem si něco, položil Hinatu vedle na sedačku a šel to zvednout. Ani jsem se nepodíval na volajícího.
,,No...?" zahuhňal jsem rozespale.
,,Kageyamo, ty kluku ušatá!" slyšel jsem křičet Sugu.
Musel jsem si dát telefon trochu od ucha.
,,Mluvíš jak moje nadšená máma, nech toho." řekl jsem.
,,Nachystej sebe i Hinatu a přijeďte na stanici. Čeká vás tu vrchní komisař." oznámil mi jako bych nic neřekl.
,,Proč jsi tak nadšenej prosim tě? To nemáme vyhazov?" zeptal jsem se.
,,Ne! On vás chce povýši-"
,,To by stačilo Sugawaro." ozval se z telefonu druhý hlas.
Poznal jsem Daichiho.
,,Prostě se dostavte, tečka." řekl a zavěsil.
Koukal jsem na prázdný displej mobilu. Věděl jsem moc dobře, co chtěl Suga říct. 'Chtějí nás povýšit.' pomyslel jsem si. Docela nahlas jsem zajásal, ale hned jsem ztichl, abych neprobudil Hinatu a on mě neslyšel ječet. Fakt to nezní hezky.
Rychle jsem mu připravil snídani a sám se šel se zpěvy koupat. Když jsem se vrátil, Shoyo už seděl u snídaně a pil kafe. Vypadal překvapeně, že jsem si zpíval.
,,To se tak moc těšíš na vyhazov?" zeptal se.
,,Uvidíš." řekl jsem a věnoval mu polibek.
Za pár minut jsme seděli v autě a já se bavil tím, že se ze mě ten malej zrzek snažil dostat, co vím.
,,Tak co to je??" zeptal se už asi po padesáté.
,,Uvidíš." odpověděl jsem pořád tím stejným slovem já.
Ano, v té chvíli mi to přišlo vtipné. Když se chtěl zeptat znovu, už jsme vjížděli na parkoviště. Oba jsme okamžitě vypálili z auta a rovnou nahoru k Daichimu do kanceláře. Samozřejmě jsme zaklepali.
,,Dále." ozval se nám známý kapitán.
Otevřel jsem dveře a uviděl někoho, koho jsem zrovna vidět nechtěl. Chlap s odbarvenými vlasy a přísným pohledem. Hlavní komisař Ukai. Znal jsem ho, protože mě ve škole cvičil, ale když jsem něco podělal, dostal jsem pěknou sodu. Vedle něj stál chlapík s brýlemi a milým pohledem, toho jsem ale neznal.
'Teď nevím, jestli mě přišel povýšit nebo mi vynadat.' a radši se rychle uklonil.
Hinata:
Celou dobu jsem zkoušel Tobia zlomit ale bez úspěchu. To víte, jsem až moc zvědavý ale kdo by v takové situaci nebyl, že.
Vstoupili jsme do kanceláře k našemu velitelovi. Sugawara se na nás usmál. Uklonili jsme se jak se patří.
Všiml jsem si maníka, který se na nás díval přísným pohledem. Na sucho jsem polkl a trochu se natiskl na Tobia. Vedle něj stál chlapík s brýlemi a měl zvednuté koutky do mírného úsměvu.
Jedným očkem jsem se podíval na svého parťáka, který se ne zrovna mile díval na toho chlapíka s přísným pohledem.
"Tak, pánové," spustil náš velitel a přísně se podíval na mě a Tobia. Přesunul se k nám blíž a já dostal strach ještě víc než z toho maníka s přísným pohledem.
Najednou jsem ucítil něčí ruku na mém rameni, až jsem vypískl.
"O-omlouvám se." pípl jsem nesměle, protože jsem na sebe strhl pozornost všech přítomných.
"Tak snad abychom se dostali k tomu proč tu jste." Ujal se slova komisař. "I když jste neuposlechli rozkaz svého nadřízeného..." začal zase komisař a já polkl knedlík, který jsem měl v krku. Já asi snad omdlím nervozitou. "...tak i přesto mám tu čest vás povýšit a na strážmistry s okamžitou platností." Pravil komisař a já měl dojem, že si z nás utahuje, takže jsem se začal smát.
No hned jsem pochopil, že to nejspíš sranda nebyla a rychle jsem přestal a omluvil se. No trapas jak hrom. Zrudl jsem až na prdeli.
✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨
