Nezkrocený oheň

Meč ráje a Sundání Shieldu

Byl jsem v Peru a seděl v jedné kavárně. Po dlouhé době jsem si užíval život, takový jaký byl. Jablko jsem pořád nezničil. Zničím ho, až bude čas.
Během přemýšlení si ke mě někdo přisednul, zvedl jsem hlavu a kouknul se, kdo to je.
Co to kurva?

„Seš tu abys mě zabil?" zeptal jsem se ho, při míchání kafe.
„Ne, jsem tu abych tě varoval. Bratrstvo o tobě ví. Dej mi to jablko a já ho schovám" řekl. Přece si nemyslí, že mu ho jen tak dám. Byl to můj nejlepší kamarád a byl pro mě jako bratr, ale furt to byl asasín.
„Nemám ho, zničil jsem ho" řekl jsem chladně a s vážnou tváří.
„Cože? Víš kolik jsme mohli zachránit životů?! Smrt, slabost... Všechno by zmizelo!" zakřičel a tím pádem se na nás otočila celá kavárna.
„Smrt k životu patří. Jeho vyjímečnost je v jeho konečnosti" řekl jsem a už jsem se mu díval do očí.
„Pokud to nechápeš, nebyl by si hoden ho používat" dodal jsem.
„Bratrstvo po tobě půjde a je jen otázkou času, kdy se proti sobě postavíme my dva" řekl ještě a odešel.

Hnedka jak odešel, jsem vstal a spěchal hledat meč. Jestli je bratrstvo tady, nemá cenu čekat.
Vstoupil jsem do podzemí a hledal cokoliv, co by mě k němu mohlo dovést. Došel jsem k nějaký zdi, kde byl otvor, přesně na to jablko. Jablko jsem vložil do díry a brána se otevřela. Ukázala mi schody dolů.  Sešel jsem po nich a ležel tam... Na malém stojánku. Rychle jsem meč vzal a začal utíkat. Město se bortit nezačalo. Nechápal jsem, proč, ale teď jsem to řešit opravdu nehodlal. Když jsem vylezl z podzemí, zahodil jsem svoji katanu a vyměnil ji za meč Edenu.

************

Teď jsem byl v New Yorku , dneska už opraveným. Ve svým novým bytě. Dny od té bitvy jsem strávil hledáním kousků Edenu a seznamování se s Riderem. Konec konců, byly to pěkné dva roky. S týmem jsem nemluvil od bitvy. Jediné, co vím je, že Natasha a Steve pracují pro Shield. Já jsem nabídku dostal taky, ale já Shieldu nevěřím.

Otevřel jsem si pivo a lehnul si na gauč. Rider se stal mojí pevnou součástí a mě to nevadilo, spíš jsem za to byl rád. Chránil jsem nevinné a to mi vyhovovalo.
Najednou zazvonil telefon s neznámým volajícím a já to zvednul, což možná byla chyba.

„Dovolali jste se do pekla, jak vám mohu pomoci?" zeptal jsem se.
„Reggie, tady Natasha" řekl naléhavě hlas v telefonu a já ztuhl.
„Potřebuju pomoct. Shield už není takový jaký jsme si mysleli. Po mě a Stevovi poslali balistickou střelu a Fury je mrtvý. Všichni nás chtějí zabít" chrlila ze sebe rychle.
„Všichni ne. Kde jste?" zeptal jsem se.
„Pošlu ti lokaci, pospěš si" řekla a zavěsila. Do esemesky mi přišla adresa a já se tam vydal.

*************

Stál jsem před nějakým barákem a nevěděl jestli je to ten správný. Šel jsem ke dveřím a zaťukal. Otevřel mi nějaký černoch, nadzvedl jsem obočí.

„Ty seš Reggie?" zeptal se a já jen přikývl.  „Sam. Pojď dovnitř" pokynul a já šel dovnitř, kde seděla Natasha a Steve.

„Vypadáte hrozně" řekl jsem a šel s nima pozdravit.
„Jo... nebyli to hezký dny" řekl Steve a podal mi ruku a Natasha mě objala.
„Díky, že nám pomůžeš" dodal Steve.
„Jo, o co jde?" zeptal jsem se.
„Sundáme Shield. Pošleme ven všechna jejich data" řekla Natasha prostě.

Fajn, ale jak se sakra chtějí vloupat do nejstřeženější budovy v New Yorku a dostat se k hlavnímu počítači, aby mohli všechno vypustit.

„Jak se chcete dostat do hlavní budovy nepozorovaně?" zeptal jsem se s nadzvednutým obočím.
„Jako první musíme zjistit, co je Zolův algoritmus" ozvala se Nat.