Oba máme tajemství

1. Kapitola

Dnes jdu poprvé do Bradavic. Což by bylo úplně normální kdyby mi bylo jedenáct. Jenže mně je šestnáct. Proč nastupuju až teď? To není zrovna informace kterou bych chtěla sdílet. Každopádně to má co dočinění s těmi jizvami, co mám po celém těle. A ne, vlkodlak nejsem.

Takže teď sedím ve vlaku a snažím se doufat, že školní docházka bude příjemnější než celý můj dosavadní život. Abych nemusela být zařazovaná společně s prváky, byla mi kolej přiřazena už o prázdninách. Patřím do Havraspáru. Nevím jestli je to dobré nebo špatné, každopádně to nezměním. 

Když jsme dorazili, už se setmělo. Následovala jsem dav až ke kočárům, které táhly zvláštní koně, co vypadali jakoby byli jen kostry, potažené kůží. Jmenují se testrálové. Vím to, protože už jsem o nich něco četla. Může je vidět jen ten, kdo viděl někoho zemřít. Já je vidím od té doby, co... No to je jedno. Každopádně jsme tedy nastoupili do kočárů tažených těmito tvory a nechali se dovést až k bráně hradu a odtud jsme šli do Velké síně, v níž stály čtyři kolejní stoly a jeden učitelský. Posadila jsem se k lidem v hábitech stejné barvy jako mám já a odtud sledovala, jak jsou prváci zařazování do kolejí. Musím říct, že jsem ráda, že jsem tenhle ceremoniál nemusela podstupovat taky. Sedíte na stoličce, na hlavě máte starý klobouk a všichni na vás zírají. Myslím, že bych se z té nervozity asi pozvracela. Když byli prváci zařazeni, k nám do koleje jich přibylo osm, pronesl ředitel pár slov o tom, jací přišli noví učitelé a podobně. Potom se na stole objevilo jako lusknutím prstů jídlo. Hodně jídla. Tolik jsem ho snad v životě neviděla. Nandala jsem si na talíř brambory s masem a dala se do jídla.

Když už byli všichni nacpaní k prasknutí, začali postupně odcházet na kolej. Protože jsem nevěděla kam jít, sledovala jsem partičku dívek z Havraspáru aby mě na kolej dovedly. Po chvíli se zastavili před chrličem, který jim dal otázku: ,,Co bylo dřív, slepice nebo vejce?" Dívky se začaly dohadovat, každá si myslela něco jiného. Když ani po několika minutách nebyla ani jedna s to odpovědět, řekla jsem potichu: ,,Já, myslím že kruh nemá  začátek." Chrlič okamžitě odpověděl: ,,Dobrá úvaha." A před námi se otevřela stěna a odhalila dlouhé schody nahoru. Dívky se přestaly hádat a podívaly se na mě, ale nic neřekly. Sklopila jsem hlavu. Nebyla jsem zvyklá být středem pozornosti. Když už jsem na sobě necítila jejich pohledy, rychle jsem se vydala po schodech, aby se stěna nezavřela. Vystoupala jsem nahoru a přede mnou se objevila věžní komnata se spoustou křesel, krbem, stoly, knihovnami a obrovskými okny za kterými už se rozprostírala tma. Uprostřed komnaty stála velká socha nějaké ženy. Později jsem se dozvěděla, že jde o Rowenu z Havraspáru, zakladatelku koleje.

Chtěla jsem si jít lehnout a tak jsem šla do ložnice. Jenže se ukázalo, že tak jednoduché to dneska nebude. Když jsem otevřela dveře předstoupily přede mě moje spolužačky, se kterými jsem měla sdílet ložnici. ,,Kdo sakra jsi?" zeptala se mě blondýna se silnou maskou z make–upu. ,,Jmenuju se Theresa Reafová."

,,A proč jsi přišla do Bradavic až teď?"

,,Rodiče mě předtím učili doma."

,,A co že se najednou rozhodli tě poslat sem?"

"mlčení"

,,Ahá takže se tě chtěli zbavit!"

"další mlčení"

,,Tak si zapiš za uši, že tě rozhodně nikdo nechce ani tady. Buď si tedy jistá, že ti ten pobyt tady pořádně znepříjemníme."

Už jsem je nevydržela poslouchat. Zamířila jsem ke své posteli a začala si vybalovat. Holky mě nechali na pokoji, dokud jsem z kufru nevyndala malou skleněnou kuličku. Dostala jsem ji kdysi od babičky. Byla to věštkyně. Jako malá jsem se jí pořád pletla pod nohy a chtěla, aby mi něco vyvěštila. Jednou mi dala tuhle kouli a řekla, že teď už si budu moct věštit sama. Nikde jsem v ní nic neviděla, ale byla to jediná památka, kterou jsem na babičku měla. 
Tentokrát ke mě přišla zas jiná holka se stejnou vrstvou make-upu, jen zrzavá. ,,Ale ale copak to tu máme?" řekla a vzala skleněnou kouli do ruky. ,,Nech ji být." vykřikla jsem. Zrzka se jen zasmála a hodila kouli svojí blonďaté kamarádce. ,,Prosím, nerozbijte jí" šeptla jsem. ,,Jejda" vyjekla s hraným úlekem blondýna a upustila kouli na zem. Samozřejmě se okamžitě rozbila a střípky z ní se rozprskly všude kolem. Už jsem tam nemohla dál být a tak jsem utekla do společenské místnosti. Dnešní noc nejspíš strávím tam. 

A takto neslavně začal můj první den v Bradavicích.