Oba máme tajemství

2. Kapitola

Probudila jsem se v křesle ve společenské místnosti. Hlavou mi projely události včerejšího dne a zaplavila mě vlna smutku. Ale co jsem čekala? Že mě přijmou s otevřenou náručí a stanou se z nás nejlepší kamarádky? Nepatřím k nim. Jsem zkrátka jiná. 

Povzdechla jsem si a protáhla se. Byla jsem celá rozlámaná. No zkuste spát celou noc zkroucení v křesle. Trochu jsem si srovnala školní uniformu a vydala se na snídani. Když jsem šla po chodbě málem do mě vrazila čtveřice chlapců, utíkajících kolem. Jeden z nich na mě přes rameno zavolal: ,,Promiň" a běžel dál. Ostatní se ani neohlédli. Zakroutila jsem hlavou. Byli asi tak stejně stejně staří jako já, ale chovali se, jak kdyby jim bylo šest. 

Při snídani jsme dostali rozvrhy. První hodinu mělo být Přeměňování. Zvedla jsem se od stolu a vydala se chodbou směrem k učebně. Tedy, alespoň jsem si myslela, že tam jdu. Jenže jsem to tu ještě pořádně neznala. Místo do učebny, kam jsem chtěla, jsem se dostala nejprve do vstupní síně, pak do věže, do sklepení... Zkrátka jsem prochodila málem celý hrad. 

Konečně se mi podařilo přijít do správné učebny. S čtvrthodinovým zpožděním. Profesorka McGonagallová se na mě zpoza brýlí podívala a řekla: ,,Máte pro svůj pozdní příchod nějaký závažný důvod?" 
,,Moc se omlouvám, jen jsem nemohla najít cestu."
,,Ubírám Havraspáru deset bodů a v pět večer se dostavíte do mého kabinetu na školní trest."
,,Ano, paní profesorko."
,,Teď si běžte sednout."

Frustrovaně jsem si sedla na volnou židli. Hned první hodinu jsem svojí kolej připravila o body a ještě navrch dostala trest. Paráda.

Po Přeměňování mě čekalo Bylinkářství. U něj jsem alespoň tušila, že se nejspíš vyučuje v jednom z těch velkých skleníků venku. A měla jsem pravdu a ještě jsem stačila přijít včas. U skleníků už se houfovali jak studenti z mé koleje, tak i ze Zmijozelu, s nimiž jsme Bylinkářství měli mít. Za chvíli se objevila i profesorka Prýtová, která Bylinkářství učila. ,,Všichni do skleníku číslo tři, prosím" řekla a všichni uposlechli. Ve skleníku bylo spoustu rostlin, které jsem v životě neviděla a taky hrozné dusno. 

Po Bylinkářství nastala doba oběda. Sedla jsem si ke kolejnímu stolu a na talíř si nandala zapečené brambory. V tom se objevili moje tři spolunocležnice. Mě si ale naštěstí nevšímali. Horlivě totiž o něčem debatovali. Posadili se ke starším spolužačkám a navzájem si chválily příšerná díla, která si vytvořili na svých obličejích make-upem. 

Jako odpolední vyučování jsme měli mít Dějiny čar a kouzel s Nebelvírem. Tentokrát jsem třídu našla v čas a čekala, až se objeví profesor Binns. Kousek ode mě postávali ti kluci, co mě ráno málem srazili. Konečně jsem si je mohla pořádně prohlédnout. První z nich měl tmavé rozcuchané vlasy a brýle. Zaujatě sledoval zrzku a blondýnu, které si spolu povídali opodál. Která byla hlavním předmětem jeho zájmu, to jsem nepoznala. Další s chlapců, ten který se mi předtím omluvil, měl naopak vlasy blonďaté a četl si nějakou knížku. Poslední byl trochu zavalitější a jeho vlasy měli ze všeho nejvíc barvu písku. Ukusoval z velké koblihy. Počkat, nebyli ale ráno čtyři? Jakoby mi četl myšlenky, odložil blonďák knihu a zeptal se: ,,Jamesi, nevíš náhodou kam zas zmizel Sirius?" James jen zakroutil hlavou, aniž by odtrhl pohled od dívek. Tazatel si jen povzdechl a obrátil se na kluka s koblihou. ,,Máš něco na levé tváři Petere" Jmenovaný si začal silně třít pravou tvář. V tom se Sirius objevil. Musela jsem uznat, že je hezký. Vlnité tmavé vlasy mu splývaly až na ramena a já dost dobře chápala zamilované pohledy ostatních dívek. Kdyby si mě tak všiml... Musela jsem sama sobě dát facku. Co by na mě asi tak viděl? Nejsem ani trochu hezká a ani se takový dojem nesnažím vytvořit líčením. Nemám u něho žádnou šanci. 

,,Kde jsi byl?" zeptali se naráz James a ten kluk, jehož jméno pořád ještě neznám. ,,Hmfve?" řekl Peter, který si zrovna strčil do pusy zbytek koblihy. ,,No, asi jsem tak trošku zapálil Mckočce  kabinet," odpověděl Sirius. ,,Cože jsi udělal?" Vykřikli teď už všichni tři naráz. ,,To snad ani není pravda" ,,V klidu Remusi" Konečně jsem znala jeho jméno. V tu chvíli přiběhla i profesorka McGonagallová. Vypadala tak naštvaně, že bych se vůbec nedivila, kdyby jí z očí začali sršet blesky. ,,Pane Blacku, myslela jsem si, že mě už od vás nic nepřekvapí, ale tohle už vážně přestává všechno, teď to s vámi nehodlám řešit, ale dnes večer se dostavíte ke mě do kabinetu na školní trest a takto každý večer po celý měsíc"

Když profesorka odešla, Sirius si prohrábl vlasy a otočil se na své přátele: ,,Říkám vám, ta po mě jede" James se rozřehtal, Remus složil hlavu do dlaní a řekl: ,,Bože, proč zrovna já mám takový kamarády?"