Nave - Osudový lov

4.

Ari konečně našel pokoje velitele. Prošel předpokoji do ložnice, zastavil se uprostřed místnosti, aby se rozhlédl. Pohledem prohledal každý kout. Zavrtěl hlavou, když znovu přejel pohledem po svém novém domově.

Dlouze se napil z láhve, kterou sebral v kanceláři.

Jaké báječné místo k životu. Podlahu ze světlého kamene pokrývala vrstva prachu. Byl si jistý, že jí nikdo neumyl celou věčnost. V každém koutě bylo několik pavučin. Přepychový bílý koberec, který ležel před postelí, byl pokrytý špinavými otisky bot.

Přešel k oknu, roztáhl těžké tmavé závěsy a rozkašlal se, když se mu do obličeje snesl prach.

Když se přiblížil k posteli, uviděl smotané klubko špinavých dek. Raději si ani nechtěl představit, od čeho jsou skvrny, které byly na prostěradlech.

Všechno tu bylo drahé, luxusní a nechutně špinavé. Celé to spíš připomínalo díru, zamořenou zápachem a hmyzem, než bydlení pro velitele. S touhle myšlenkou se otočil, aby se vydal se najít nějaké lepší místo na spaní.

Se zívnutím se podíval na sametové pohovky v předpokoji, které slibovaly nepohodlný spánek. Nespal pořádně už několik dní a vážně si potřeboval lehnout. Aspoň na chvíli.

Postavil láhev na stolek vedle pohovky. Stáhl ze sebe těžký kabát, bojovou vestu, odepnul si opasek se zbraněmi a všechno prostě upustil na zem. Příliš unavený, než aby dál přemýšlel, si sedl na pohovku nejdál od dveří.

Natáhl se pro láhev, jedním loknutím ji dopil, rozpřáhl se a vztekle s ní mrsknul o protější zeď. Rozltříštila se s hlasitou ranou a střepy s cinkáním dopadly na podlahu.

Co jsem komu udělal, že jsem skončil tady.

Za pár hodin budou muset vyrazit na lov. Vše co chtěl on, bylo spát. Dlouhý, nikým a ničím nerušený spánek.

O ruku se mu otřel teplý vlhký čumák. Garru. Musela se vzbudit, když se láhev rozbila a přilákalo ji cinkání střepů. Bezmyšlenkovitě začal projíždět prsty hustou srst, opřel se uvolněně o pohovku, když ho jemné předení začalo uklidňovat.

Lymisové, velká divoká stvoření z pohoří Ticas na Esekoinu. Jejich poslušnost se dala vynutit, ale důvěra a loajalita nikoliv. Jako by si chtěli svého majitele vybrat sami. Garru našel jako malé mládě u jednoho z chovatelů.

Dlouho mu trvalo, než mu začala důvěřovat a stala se věrným společníkem. Byla vycvičená, ale se svou stříbrnou srstí se nehodila na loveckého lymise, ti byli většinou tmaví, světlá barva v krajině příliš zářila. Pokud by se jí neujal, pravděpodobně by jí utratili. Svým způsobem byla lékem na jeho osamělost, z žádného důvodu se proti němu neobrátí, na rozdíl od lidí.

Pokusil se uložit na nepohodlný kus nábytku. Natáhl se pro vestu, zmuchlal jí a nacpal si jí pod hlavu. Přehodil přes sebe kabát, zavřel oči a poslouchal ticho.

Hladíc zvíře po teplé kůži, se konečně uklidnil a byl rád, že není sám. Garru okolo něho lezla, nabízela mu veškerou útěchu a ochranu. Mohl se uvolnit, spát v klidu, aniž by musel vyskočit při každém zvuku. Nikdo se k němu nepřiblíží. Neexistovala šance, že by to někdo dokázal.

Probudil se s trhnutím po pár mizerných hodinách spánku, s bolavými zády a pocitem, že se jeho hlava rozpadne na tisíc malých kousků. Znovu zavřel oči, zhluboka se nadechl a snažil se potlačit drtivou bolest hlavy. Zkusil se opatrně pohnout, když jeho žaludek udělal několik přemetů, padl zpátky na záda.