Nave - Osudový lov

11.

Kyla zasténala, když jí v hlavě bolestivě pulzovalo. Zamrkala a otevřela oči, přemýšlela, proč se cítí tak hrozně. Zaměřila zrak na bílé stěny neznámého pokoje, které byly úplně holé. Zalapala po dechu, když se posadila a její žaludek protestoval proti náhlému pohybu. Ignorovala bolest, přinutila zrak zaostřit se a rozhlédla se po neznámém místě.

Snažila se zjistit, co ji probudilo. Když její pohled padl na postel, začala panikařit. Vedle ní spokojeně spal stříbrný lymis, jeho záda teplá, chlupatá záda byla přitisknutá k jejímu boku.

Kde to jsem?

Krev jí šuměla v uších, srdce zběsile tlouklo a v duchu se modlila, aby se zvíře neprobudilo. Jako by to měla být odpověď na její otázky, dveře se otevřely. V celé své velikosti, se v nich objevil Ari. V duchu zasténala.

Opřel se o rám dveří, naplnil pokoj aurou syrové, brutální síly a mlčky ji probodával očima. Když se přesouval směrem k posteli, každý sval na těle se mu vlnil. Nikdy v životě neviděla nikoho, s takovým tělem...

Snažila se uklidnit tlukot srdce, které posílalo bolestivé impulzy její hlavě, což jí vhánělo slzy do očí. K čertu s tím, nechtěla před ním vypadat ještě víc slabá, než už si nejspíš myslel.

Pevně sevřela víčka a snažila se mrkáním zahnat zrádné slzy. Zatnula zuby a přinutila se, znovu otevřít oči.

Ari stál u otevřené skříně zády k ní a něco v ní hledal. Svlečený, jen v kahotách, byl absolutní dokonalost. Každý kousek z něj.

Zamračila se, když si uvědomila, kolik jizev ho poznamenává. Od levého ramene přes většinu zad měl spáleninu. Nad ní bylo spoustu stop po drápech, jako by se setkal s divokým zvířetem, co ho brutálně napadlo. Mnohokrát. Pro člověka by to nejspíš bylo smrtelné.

Konečně našel co hledal a otočil se, jako by vycítil její zkoumavý pohled. Jak se pohnul, uviděla další jizvy. Některé od blasterů, některé od nožů, další mohla jen hádat. Ale ta, která byla největší protínala levý biceps, rameno, dolů přes hrudník a břicho, jako by se ho někdo pokoušel přetnout mečem.

Ve chvíli, kdy se jejich pohledy střetly, jasně viděla výzvu, kterou jako by k ní vysílal, když si prohlížela jeho jizvy. Pomalu vzal košili, aby se mohl obléct.

Zcela uchvácená sledovala, jak si ji natahuje, připevňuje popruhy a přezky, které zakrývaly jeho ruce tak, aby mu poskytovaly dostatek ochrany, aniž by mu překážely v pohybu.

Téměr stydlivě přikročil k posteli. „Netušil jsem, že už budeš vzhůru."

Teď, když byla při vědomí, nemělo s ní její tělo žádné slitování. Bylo mu úplně jedno, jak moc byla vyděšená. Její měchýř s ní neměl žádný soucit, dožadoval se pozornost a nebral ne, jako odpověď.

Zatnula zuby a ukázala směrem ke dveřím. „Já...však víš..." Tvář jí žhnula, když se mu snažila naznačit, jaký problém má.

Najednou byl po jejím boku, aby jí pomohl. Rukou šťouchl do lymise, který si s uraženým mručením, odešel hledat lepší místo na spaní.

„Zvládnu to sama," procedila přes zatunuté zuby, když se zkusila postavit.

Zamračil se nad její snahou. „Ztratila si hodně krve, v noci si měla horečku a nevnímala si, a i když nejsem doktor, jsem si celkem jistý tím, že to ještě nějaký čas zabere, než se uzdravíš." Vzal ji do náruče a odnesl do koupelny, kde ji postavil na zem. „Zvládneš to tu sama? Až budeš hotová, můžu ti pomoct se umýt."

Odmítavě zavrtěla hlavou. „Proč jsi na mě tak hodný?" zašeptala zmatená.

„Patříš mi, je moje povinnost se o tebe starat."

Jakmile domluvit, odešel.

Stála v šoku po jeho slovech. V jednu chvíli se o ní něžně staral, v druhé se jevil jako bezcitný bastard.

Než si stihla uspořádat myšlenky, slyšela, jak se za ním zavřely dveře.

Ari zaklonil hlavu za zavřenými dveřmi a zhluboka se nadechl, aby uklidnil svoje emoce a hormony. Chladný, bezcitný, vždy se dokázal s ženami ovládat, ale na ní je něco, co narušuje jeho klid.

Netušil, co se s ním děje.

Kdyby ti zbývala aspoň jediná buňka v mozku, připoutal bys ji k posteli, místo toho, aby ses o ní staral, jako by byla dítě.

Ten výraz v jejích očích, když se na něho dívala, jako by čekala, že se na ni vrhne. On by se nikdy nesnížil k tomu, aby udělal něco podobného. To v něm není, alespoň v to doufal.

Co s ní budu dělat?

Přál si, aby znal odpověď.

Kyla si opřela hlavu a nechala horkou vodu klouzat po jejím těle. Několikrát sebou bolestivě trhla, když se voda dotkla jejích ran, ale stejně to bylo jako ráj. Byla to vážně dlouhá doba od chvíle, kdy se naposledy mohla pořádně umýt.

Musela být blázen, když se v klidu myla, ale pokušení bylo příliš velké. Kromě toho, odešel, takže se nemusí bát.

Cítila se mnohem lépe a její myšlenky byly jasnější, když byla čistá. Popadla velký, měkký ručník, kterým si osušila obličej. Zarazila se, když si uvědomila, že voní stejně jako Ari.

Vztekle hodila ručník na podlahu. Bez ohledu na to, jak dobře vypadal a jak lákavě voněl, byl to gult. Na to nesmí zapomenout.

Když se skláněla, aby zvedla oblečení z podlahy, dveře do koupelny se rozletěly. Vyděsila se, když se narovnala a podívala se do páru temných očí.

Ari ztuhl, když vešel do dveří. Nemohl by být ohromený, kdyby je otevřel a našel tam bránu do samotného pekla.

Stála tam nahá, její bledá kůže zářila, zrůžovělá rozpaky. Její dlouhé vlasy, lnuly v mokrých vlnách, k jejím nahým ňadrům. Jeden z pramenů se velmi svůdně kroutil kolem levé bradavky.

Ooooh... Zatraceně.

Přesně jak očekával, byla drobná, ale její tělo bylo příjemně zaoblené. Měla přesně tu správnou velikost pro jeho ruce.

Oči mu sjely níž, ponořil pohled do míst na křižovatce jejích stehen a...

Kyla se bála pohnout. Ty tmavé oči, s výrazem divoké šelmy ji hypnotizovali na místě. Sledovala ho, jak se mu na tváři pomalu objevil uznalý úsměv.

Její tvář rudě žhnula, když popadla ručník a držela ho před sebou. „Ven!"

Skočila k němu a strčila do něho. Než se stačil vzpamatovat, zabouchla dveře.

Zavřel, oči, když přemýšlel, jestli se má vrátit do koupelny. Raději ji dopřeje trochu času o samotě, třeba se uklidní na tolik, že s ním bude schopna mluvit, aniž by byla vyděšená k smrti.

Ruce se jí třásly, když se oblékala. Tváře jí hořely studem. Jak mohla být tak hloupá, aby se myla. Díky bohu, že odešel.

Oblečená s trhnutím otevřela dveře, připravená na setkání, ale místnost byla prázdná. Zamračila se a pohledem prohledala každý kout, ale nebyla po něm jediná stopa.

Opatrně vešla a očekávala past.

Místo toho ji přívítala vůně. Nejdřív si myslela, že se jí to jenom zdá, ale když přešla místnost, na stole spatřila krabičku plnou jídla. Její žaludek se ozval, když odkryla kus masa a placku podobnou chlebu. Otevřela sáček, který byl vedle a uviděla mléko, ovoce a další jídlo.

Co je to s ním?

Nemohla uvěřit, že by na ni myslel tolik, aby ji přinesl takové jídlo.