Nave - Osudový lov

10.

Když se Ari konečně dostal zpátky do svých pokojů, s úlevou zjistil, že v čase kdy byl pryč, je konečně někdo uklidil. Všiml si, že většina nábytku, včetně postele byla vyměněná. Občas měl Sim i své lepší stránky, když chtěl.

Jakmile si začal sundávat zbraně, jeho miláček se objevil. Garru šťastně vrtěla ocasem, tiše poštěkávala, když po něm skákala a olizovala ho.

Zatímco projížděl rukama jemnou srst, podařilo se mu sundat zbytek zbraní. Byl rád, že tenhle den je za ním. Poté co opustil nemocnici, zamířil do soudní budovy, kde se mu pečlivou směsicí zastrašování a lhaní, podařilo svým způsobem zlegalizovat, to co udělal. Oficiálně se stal domissem Kyly.

Unavený zamířil k posteli a padl do čistých pokrývek. Tohle bylo přesně to co potřeboval. Ne nějakou nave, která by ho nenáviděla. Ne věčně mluvícího Sima.

Potřeboval jen svou postel a Garru. Převalil se na záda, celé hodiny ležel, zíral do tmy, neklidně se převracel, když spánek nepřicházel. Měl co dělat, aby nenadával nahlas. Netušil co bude dělat, až ji doktor propustí a on ji bude muset vzít k sobě.

Ač byl všude klid noci, v jeho mysli žádný klid nebyl. Garru se k němu tiskla, hladil dál její srst, přitom dokázal myslet jen na jemnou kůži malé ruky, které se dotýkal. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby se k němu tiskla ona, místo lymise. Jaké by to bylo...

Fakt nejsem v pořádku.

Dál zíral do prázdna a jak začala obloha světlat, uslyšel nepatrný hluk. Poznal, že to bude Sim, když Garru vyskočila a běžela pozdravit svého oblíbeného přítele.

„Ne!" řval vedle Sim, když na něj skočila. „Ty jsi ji nezavřel?"

Ari se se posadil, naskládal si polštáře k čelu postele a opřel se o ně. Garru přiběhla zpátky, následovaná Simem.

„Tak co se stalo?" zeptal se, když si Sim sedl vedle něho na postel.

„Volal tvůj gere. Řekl jsem mu, že jsme všechno dali do pořádku, že ty jsi v pořádku. Ignoroval to." Odmlčel se a podíval se na Ariho. „Zajímalo by mě, jestli se k tobě někdy rodiče přestanou chovat jako k miminu, které potřebuje utřít zadek."

Ari protočil oči. Jako vždy, Simovi postřehy byly přesné. „Co se na mě chystá?"

„Bude s tebou chtít brzo mluvit. Zdá se, že už mu stihl někdo dodat podrobné informace o tom, co se tu stalo. O rozruchu, který si tu za krátkou dobu zvládl způsobit. Ví o tom, že jsi vznesl nárok jako domiss. Naštěstí neví, že byla označená, než jsme ji našli."

Sim se zarazil, než pokračoval. „Chce, aby ses jí zbavil."

Ari se zamračil. „Nejsem si vědom toho, že bych se musel ptát na dovolení, jako bych byl vážně pořád jenom dítě."

Sim to nekomentoval. Převalil se a zíral do stropu. „Měl bys někdy zkoušet přemýšlet nad následky, než něco uděláš."

„A ty bys měl vyzkoušet mlčení."

„Tak to bolelo," rozesmál se Sim. „Budu mlčet, o tvém dni spojení."

Ari si odfrkl, postavil se. „Musím jít."

„Počkej," zavolal za ním Sim a tím ho zastavil. „Myslím si, že bys měl poslechnout."

Ariho zamrazilo. Jeho gere byl možná milující, ale uměl taky být smrtící a krutý. Pokud šlo o problémy... Byl nemilosrdný. Přímo efektivně brutální.

„Ty nejsi zákon Ari."

Sim má pravdu, on není zákon, ale není ani malé dítě. Nerozhodně se na Sima díval. Být s ní, bude pro něj nejspíš mučení, horší než si uměl představit.