Potomek bohů

3.

Vše proběhlo podle plánu. Jak Stark předpokládal, vyhodili jsme proud skoro v celém Brooklynu. Ale povedlo se. Ze Steva se stal supervoják. Teď před námi nestálo vyžle. Ale urostlý chlap, co měl za úkol bránit svět.

Peggy - tedy Margaret, která vše sledovala z prosklené místnosti nad laboratoří, nemohla uvěřit vlastním očím. Přišlo mi hezké vidět, že o něj měla zájem i předtím, než se stal svalovcem. Přála jsem jim to. Nikdy jsem jí neviděla tak vykulit oči, když se dívala na Stevův hrudník.

Ale jeden háček to mělo. Byl tu atentátník. Půlku laboratoře vyhodil do vzduchu a postřelil doktora Abrahama. Steve a Peggy se ho vydali najít. Nemohli jsme nic dělat.

Výzkum byl pryč, stejně tak sérum. A můj starý přítel mi z posledních sil zašeptal jen jednu jedinou věc. „Postarej se o Steva. A o sebe. " Co jsem mohla dělat? Říct, že nevím jak? Jen jsem mu to se slzami v očích odkývala.

Toho agenta Heinza Krugera sice chytili, ale jako všichni špioni hydry měl v záloze Kyanid. Nestihli jsme ho vyslechnout. Steve byl zničený. Odebralo se pár vzorků z jeho krve, ale pochybovala jsem, že by se sérum dalo zduplikovat, rozhodně ne s takovým výsledkem. Abrahamovi jsem věřila, to proto jsem mu dala vzorek své krve, ale teď už nezbyl nikdo, kdo by byl dost věrohodný na to, abych mu pomohla. Rozhodla jsem se, že prozatím si nechám své i Stevovo tajemství.

Odjela jsem s agentkou Carterovou do Evropy. Pro Kapitána Ameriku jsem nemohla nic udělat. Využívali ho na propagandistické akce po celých státech. Zatím mu nic nehrozí.

S Peggy jsme se sblížili a staly se z nás přítelkyně. Jako jediné jsme si navzájem věřili. Ona tušila, že jí něco tajím, ale já na druhou stranu věděla, že jí chybí Steve. Nemohli jsme si nic vyčítat.

Byly jsme blízko Rakouských hranic v jednotce s nejvyšším utajením. Co si pamatuji, dále na východ tu byla oblast střežená Hydrou. Netušila jsem k čemu slouží, to nevěděl nikdo. Jediné, co jsme věděli, že zajali nebo zabili jednu americkou a britskou jednotku. Pluk 107.

V Říjnu se Rodgers dostal do Evropy, aby pozvedl náladu vojákům. Spolu s Peggy jsme ho navštívili. Bylo to mizerné představení, ale jak se říká: Aspoň snaha se cení. Vojáci ale tak nadšení nebyli. Po skončení jsme si chtěli se Stevem promluvit. Nebo spíš Peggy, nechala jsem je o samotě a pozorovala je z vpovzdálí.

„...Dlouho jsem se sem chtěl dostat, a už tu jsem. Ale jako šašek." Slyšela jsem Steva.

„Museli si projít peklem." Poukazoval na zraněné vojáky, co přijeli Jeepy nebo záchrankou do tábora. Byla jich sotva čtvrtina toho, co se poslalo na frontu. Samí zranění vojáci, ale ti zajatí na tom byli určitě hůř. Jako by mi Peggy četla myšlenky.

„Ne horším než ostatní. Schmidt vyslal část svých jednotek na Kreischberg, šlo proti nim 200 vojáků, vrátilo se jich sotva padesát. Ze sto sedmého pluku zbylo jen to dnešní publikum."

Steve se najednou zarazil. „Ze sto sedmého pluku?!" vykřikl. „Ano. Co se děje Steve?"

„Pojďte rychle." Obě jsme se zvedli a v dešti ho následovali do plukovníkova stanu.

...

„Plukovníku, musím se vás zeptat na sto sedmý pluk." Řekl rozrušeně Steve, ani se nezadýchal. Za to Peggy, na to že byla trénovaná agentka, nemohla popadnout dech.

„Co je s ním?" zeptal se nezaujatě a dál se věnoval papírování.

„Chci vidět seznam padlých vojáků u Kreischbergu."