Everything has changed

12. DEN PLNÝ ZKLAMÁNÍ

„Víš co? Já to vzdávám. Další plech už dělat nebudu." Mrsknu s další spálenou várkou perníčků na stůl. Nevím, čím vím to je, že na ně vždycky zapomenu.

„Dobře, tak já udělám ten zbytek, co tu máme a ty můžeš zatím dělat rumové kuličky. Ty nespálíš." Uchechtne se Niky. Já sice protočím očima, ale rumové kuličky jsou asi opravdu to jediné, co mi může svěřit. Mé kulinářské umění zkrátka nikdy nebylo na příliš vysoké úrovni. Navíc jsem svými myšlenkami úplně jinde, i to je nespíš důvod, proč se mi dnes to pečení nedaří. Dnes je 19. prosince, včera měla Lisa s Johannesem výročí a Johannes jí měl dát ten náhrdelník. Každých pět minut beru do ruky telefon a buď kontroluju, že mi nepřišla žádná zpráva nebo dokonce uvažuju nad tím, že Johannesovi sama napíšu, jak se jí ten dárek líbil. I kdybych se k tomu snížila, stejně by mi nejspíš odpověděl až k večeři, teď se určitě připravuje na závod. Jenže se do těch myšlenek tak ponořím, že pak zapomenu na perníčky.

Paradox je, že i když každou chvíli kontroluju telefon, až doteď jsem nevěděla, kolik je hodin. Až když jsem se teď podívala, málem jsem vyletěla z kůže. Popadnu mísu s těstem na rumové kuličky a běžím k televizi. Závod začal před sedmi minutami. Těch krásných sedm minut jsem propásla. Niky si jde ke mně sednout hned, jak dá perníčky do trouby. Chvílí si musím zvykat, že to zas vidím jen z pohodlí domova.

Nejvíc jsem závod prožívala asi nejvíc, když střílel Adam. Niky si toho všimla a celou dobu se mi smála. Nakonec dnes Adam skončí na 37. místě, což je oproti Hochfilzenu rozhodně zlepšení.

„Niky? Něco tady smrdí." Zamyslím se a usilovně přemýšlím, kde se co pálí.

„Já tam mám ty perníčky!" chytne se za hlavu a obě naráz vystřelíme z gauče. Jsou úplně černé.

„Víš co? Jdeme radši dělat ty rumový kuličky." Rozhodne Niky a jdeme zase do obýváku.

24. prosince, do dnešního dne se probouzím stejně jako do toho včerejšího, takže vánočně naladěná. Tenhle den je pro spoustu lidí nejkrásnější den v roce, tak uvidíme, jestli to bude platit i pro mě.

V kuchyni už sedí Niky a dává něco z té trochy cukroví, které se nám podařilo nespálit, na tác.

„Tak co? Stromek je pořád na cestě?" zeptám se jí plná očekávání. Stromek nám má totiž přivézt nějaký její známý. My jsme před třemi dny koupily krásné ozdoby, nemůžu se dočkat, až je budeme věšet na stromek. Čekání na stromek si teda zkrátíme koukáním na pohádky. Jsem zabraná do Nesmrtelné tety, když se Niky rozsvítí mobil, který leží na stole. To musí být určitě něco s tím stromkem.

„Ne ne ne ne!" Niky zařve přes celý byt.

„Stromek nebude." Vydechne.

„Jak to?"

„Nějak se to celý zkomplikovalo, nestihl by k nám přijet. S rodinou jedou za jeho rodičema a už by to nestíhal." Vychrlí Niky, která teď nejspíš pokořila nějaký rekord, týkající se rychlosti mluvení. A celý Vánoce jsou v háji.

„Super, do toho začlo pršet." Zadívám se z okna. Další Vánoce na blátě, posledních pár let bych ani nečekala nic jiného. Pořád se dívám z okna, když uslyším ránu do stolu. Podívám se na svou kamarádku, která si utírá slzy.

„Niky, co se stalo?" přisednu si k ní a pohladím jí po zádech.

„Koukni se na to." Bere do ruky mobil. Ukazuje mi fotku páru, na tom by nebylo nic srdcervoucího, kdyby na té fotce nebyl její bývalý. Proč to hned musí někam dávat?! Bože, co se dneska ještě pokazí? Pevně Niky obejmu, která svůj smutek a vztek ventiluje dalšími nadávkami.