Everything has changed

14. PŘEKVAPENÍ A ZKLAMÁNÍ

„Val, Jenny, nejdete se podívat na závod?" strašně se leknu, byla jsem tak ponořená do práce, že jsem si ani nevšimla, že někdo přišel do pokoje.

„Adame, máme strašně moc práce. Proč nejdeš s klukama?" podívá se na něj trochu otrávená Jenny, která toho má taky až nad hlavu.

„Kluci si užívaj jedinou hodinu volna, ale já mám docela chuť jít ven a fandit. No tak holky, pojďte aspoň jedna." Prosebně se na nás podívá.

„Pomužeš nám s prací?" ukážu mu štos papírů, Adamův vyděšený pohled nás obě rozesměje.

„Myslím, že si od toho potřebujete na chvíli odpočinout." Na tomhle asi něco bude. S Jenny si vyměníme pohledy.

„Ne, já toho mám fakt moc, třeba příště." Odmítne nakonec Jenny a Adam se podívá s nadějí a jiskřičkami v očích na mě. Ale no tak, tomuhle přece nemám šanci odolat.

„Dobře, tak já půjdu," souhlasím nakonec.

Stoupneme si poblíž střelnice, abychom měli přehled. Zatímco Adam si užívá závod, já celou dobu čekám, než na střelnici dojede Ivona, abych viděla Adamovu reakci. Ach jo, tohle už není normální, stává se ze mě cvok. A je to tady, závodnice s číslem čtyřicet devět přijíždí na střelnici. Adam jí zpozoroval, ale jeho výraz se nijak nezměnil. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi teď neulevilo.

Pohled Johannese

Lisa zatím jede skvělý závod. Ležku odstřílela čistě a na trati je taky dost rychlá. I když se snažím, závod není to jediný, na co se tu soustředím. Kousek ode mě a Tarjeie, kterého se mi podařilo vytáhnout, stojí Val s Adamem Václavíkem. Celou dobu se něčemu smějí. Val se na něj dívá jak na svatý obrázek, nebo se mi to snad jenom zdá? Stejně se na něj dívala i v ten večer, když byli na střelnici, jenom spolu...

Před večeří se ještě stihnu vetřít k Vetlemu a Val, kteří šli běhat. Schválně se nezmiňuju o jejím druhém jménu, abych jí navodil pocit, že už mě to omrzelo. Zároveň by tohle mohla být skvělá příležitost, jak si s ní promluvit, kdyby se Vetle náhodou odpojil. A taky že mi štěstí přeje. Vetle dostal i s Tarjeiem příkaz dostavit se za trenéry. Nevím proč, ale můj průser to není, takže jsem v klidu.

„Neměl bys odpočívat?" Val mi začíná s těmi svými dotazy připomínat starostlivou matku.

„To tvoje šnečí tempo mi nic neudělá." Uchechtnu se. Musím si do ní nějak rýpnout. Nejspíš nemá sílu mi to vracet, protože jen protočí očima. Termín šnečí tempo je vážně trefný, než jsem si to stihl uvědomit, jen tak se procházíme.

„Takže Ella?" dál už to prostě nevydržím. Navíc teď se jí můžu zeptat na cokoliv aniž by utekla. I kdybych opomenul to, že jsem mnohonásobně rychlejší, jsem si jistý, že to tady nezná, takže bude se mnou muset jít i kdyby se jí nechtělo.

„Jo, to je moje druhý jméno." Přikývne otráveně.

„Co se ti na něm nelíbí?" přijde mi to jako pěkné jméno.

„Já nevím, prostě mě vytáčí. Ello mi říkali jenom rodiče, když byli naštvaní. To, a nebo Valentýno Ello, postupem času už to ale naštěstí omezili na Valentýno. Skoro nikdo ani neví o tom, že druhý jméno mám a doufám, že to tak i zůstane." Zdůrazní.

„Vidíš, už tě poznávám. Je to jako s cibulí, jde to pomalu a těžce, postupně sloupáváš vrstvu po vrstvě, ale nakonec stejně sloupneš všechny vrstvy." Dost zaraženě se na mě podívá, ale nakonec se zasměje. Mně to přišlo jako dobrý přirovnání... Nebýt dvou lidí nedaleko nás, ani si nevšimnu, že už jsme u jednoho z hotelů. Já už jsem ty dvě osoby identifikoval a zdá se, že i Val minimálně tuší, kdo by to mohl být. Celá ztuhne a zůstane stát na místě, zatímco zírá před sebe s lehce pootevřenými ústy. Dvě osoby, které o nás nemají ani páru, právě vešli do hotelu. Val stále stojí jako opařená, z jejího pohledu je mi to všechno jasné. Už o tom nepochybuji.