Láska v ZOO

XI

***

Uběhl měsíc od té nehody a Sid pořád nemůžou probudit, má pořád velký riziko, ale čím déle bude v umělým spánku tím je větší pravděpodobnost, že si toho bude pamatovat míň a míň. Každý jediný den za ní chodím, pořád mě nemůžou pustit úplně přímo za ní. Dívám se na ní přes sklo jak v naší ZOO lidi na zvířata. K mému neštěstí se to dozvěděla rodina Sid, takže se s nimi tady občas potkám, teda spíš jenom s její mamkou a tatem. Babičku jsem tady neviděl ani jednou. Doktor jim samozřejmě řekl to co mě. A já se bojím, že toho využijí a budou jí chtít nalákat do firmy, když ví, že si nebude pamatovat poslední rok, teď už možná víc. 

Je další den, další den, kdy jsem v práci sám, kdy je zde v ZOO pochmurná nálada, kdy si Anežka vyčítá, že když zavírala gepardy, tak se nepodívala pořádně a stalo se to co se stalo. Kdy si já vyčítám to, že jsem radši byl doma a spal a ne tady s ní. Kdy jsem na ni nedával pozor, kdy prostě chybělo takhle málo a nemusela tady být vůbec. Kdy jsem mohl znova přijít o člověka, na kterým mi záleželo, tak jako tehdy v Afghánistánu. Všichni nosí něco žlutého, protože to je její oblíbená barva, ať už náramek nebo třeba ponožky nebo něco, na podporu, i když víme že to jako nemá účinky, nebo jako chápete. Ale prostě vzdáváme tak čest téhle osobě, která se po hlavě vrhla do záchrany gepardice a ve finále skončila v nemocnici. 

Věřte nebo ne, ale ty dny bez ní se tady táhnou jako roky. Mě pomalu končí směna a první co bude je, že půjdu opět do nemocnice. Bývám tam do rána, sedím na židličce na chodbě a čekám, čekám na ten jediný zázrak. Kdy vyletí doktor a řekl, že stav se zlepšuje a že brzy bude probuzena. Kdy za ní dojdu a ona si bude pamatovat všechno. Ano, vím, že si mě bude pamatovat, ale nebude si pamatovat její vzpouru k rodině, že už pracuje zase v ZOO a že bydlí u mě. Že jsme se několikrát políbili. Že náš vztah je teď o něčem úplně jiným. Je to těžký. Hodně těžký. A nedokáži si představit život bez ní. 

Jsou tři hodiny ráno a nic se nezměnilo, já se pomalu odebírám k odchodu, abych se aspoň trošku vyspal do práce. Naposledy se na ní podívám a malá slzička mi stéká po tváři. Tohle jsou pro mě největší muka. Vidět ji, tak bezbrannou, jak leží a spí, jenom spí a neví co se všechno odehrává, žádný úsměv, jenom kamenná tvář. Tak strašně rád bych jí pomohl, ležel místo ní, šel tam místo ní. Vyměnil bych si to s ní, kdybych jenom mohl. 

***

Další část je tady. Věřte nebo ne, ale celou dobu jsem u psaní poslouchala písničku ,,Let Her Go" a měla jsem co dělat abych se já nerozbrečela. :D Nějak jsem se prostě vžila do situace. Doufám, že se vám kapitola líbí a budu ráda za vote či komentář. Luv jů. -M.