9. Den sedmý - Lesklé sandálky

186 12 3
                                    

Byl večer, když jsem konečně popadl dech a pořádně se napil. Vytahoval jsem třísky z hodu oštěpem, dvě včelí žihadla v chodidlech, dvě klíšťata a ošetřili jedno velmi odřené koleno ze sprintů. Odpoledne bylo klidnější a děti měly zápas s balónky naplněnými vodou. Ivo požádal správce budovy, aby jim odemkl sprchy a mohli se všichni po bitvě umýt od bahna a trávy. Přidal jsem se a čistý jsem šel na večeři. Kristián nebyl v dohledu a Milunka mi řekla, že všichni mají dneska slavnostně řízek a ona nám udělala speciální porci z kukuřičných vloček. Usmál jsem se na ni unaveně a čekal jsem, že mě snad štípne do tváře.

U stolu vedoucích byl klid. Všichni byli vyčerpaní a nikdo nevěděl, co je večer za program. Ivo pořád přemýšlel a všiml jsem si, že jeho postupující pleška dnes na sluníčku zčervenala.

Nakonec nám řekl, že diskotéka bude i tak a aspoň sportem unavené děti nebudou dělat takový bordel. Podíval jsem se na Lucku, která na mě s úsměvem kývla a bylo jasno. Vážně můžu zase zmizet.

To jsem taky udělal. V osm večer jsem se z diskotéky vytratil a se třemi svítícími náramky kolem krku jsem šel přímou čarou do hlavní budovy. Už jsem znal všechny cesty i chodby vevnitř.

Zaklepal jsem na dveře a on je s úsměvem otevřel.

„Chceš sex, nebo romantiku?" zeptal se a já jsem stál jako opařený.

„Obojí, nejlíp," přiznal jsem.

„Chceš se projít? Nebo nemůžeš opustit areál?"

„Mám volno, dokonce nemusím být ani na telefonu," vydechl jsem a ho to potěšilo. Vtáhl mě do pokoje a zavřel za mnou. Stál na místě a přemýšlel.

„Tak já se obleču," zašeptal a došel ke skříni. Posadil jsem se na postel a sledoval ho. Neměl už co skrývat. Oblékal si žluté tříčtvrťáky a květovanou halenku, kterou do nich zastrčil. Byl jsem si zcela jistý, že je všechno z dámského oddělení. Završil to botami, což byly lesklé sandálky, taky dámské.

„Seš s tím v pohodě?" zeptal se mě, když viděl, jak si ho prohlížím.

„S čím?"

„S tímhle?" ukázal na své tělo a já jsem se zamračil. Vstal jsem z postele a došel k němu.

„Nejsem, protože tady žádný pěkný hadry nemám nebudu k tobě ladit. Musíš se smířit s kraťasama a tričkem."

Zíral na mě trochu zmateně. Usmál jsem se a sklonil jsem se k němu, abych ho lehce políbil.

„Vypadáš úžasně," zašeptal jsem a on se rukama omotal kolem mého krku tak, že jsem ho pevně objal.

„Ty vypadáš jako že jsi na dětským táboře," řekl, když mě pustil a já jsem se zašklebil.

„Kam vlastně jdeme?"

„Vlastně jedeme, babička tu má auto a půjčí mi ho."

Vytáhnul jsem obočí a doufal, že se z tohle nedostanu do problémů. Vzal jsem telefon a zavolal Lucce. Trochu rozpačitě se na mě díval a opřel se o stůl.

„Co se děje?!" vyjekla okamžitě a já jsem slyšel hluk z diskotéky.

„Můžu vypadnout mimo areál?"

„Co?! Ty mi máš volat jen když je to pohotovost!"

„Je to pohotovost, ale jiná!" namítnul jsem a Kristián protočil očima, „mám rande," dokončil jsem to a on vytřeštil oči.

„Do sedmi do rána ať jsi zpátky, můžeš si klidně odletět i na Mars a použij kondom, prosím."

„Díky, šéfová," řekl jsem a hovor jsem ukončil. Kristián se na mě zubil.

Čekám tě v jídelněDonde viven las historias. Descúbrelo ahora