Čekám tě v jídelně

17. Den desátý - Cesta

Budík zazvonil dříve, než jsem čekal. Kristián ho nastavil ještě o půl hodinu dříve než obvykle, abych se s ním mohl rozloučit. Mačkal své tělo na mě a rukou hledal telefon na nočním stolku. Přes závěs šel do pokoje čerstvý vzduch a venku bylo chladno.

„Ti ptáci vždycky tak řvou," stěžoval si rozespale a já jsem se zasmál.

„Přirozený budíček."

„Přirozený asi jako moje oholené podpaží," mručel dál, „prosím neodjížděj."

„To byla ta nejdivnější věta vůbec," řekl jsem se smíchem a on mi vlepil pusu na tvář.

„To zas bylo strašně romantické."

„Víš, že tě nechci opustit, ale zase přijedu," sliboval jsem.

„Já vím. Ale prvního a druhého tady určitě nebudu."

„Budu to muset přežít."

„Utrpení."

Vymanil jsem se z postele, až když se on musel začít chystat. Oblíkal si svou uniformu a já jsem ho sledoval. Prohrábnul si vlasy a zíval.

Docházelo mi, že se chovám jako nejtrapnější klišé z amerických středoškolských filmů. Rozplýval jsem se nad ním. Doslova. Došel ke mně, položil mi hlavu na rameno, hlasitě povzdechl a pak mě pevně objal kolem krku. Přimáčknul jsem ho k sobě a držel jsem ho tak dlouho, jak jen to šlo. Políbil mě, smutně se na mě usmál a oči měl skleněné.

„Jestli se rozbrečíš, tak to nedám a rozbrečím se taky. A to fakt nechceš vidět. To bys utekl."

„Ty seš..." nedokončil to, s tichým smíchem kroutil hlavou. „Běž už. Musím se uklidnit."

„Dobře," šeptal jsem a znovu jsem ho políbil. „Ale musím se obléct," ukázal jsem na své skoro nahé tělo a on zavrtěl hlavou.

„Tak jdu já," rozhodl. Vlepil mi poslední pusu a doslova utekl z pokoje. Já jsem povzdechl, posadil jsem se na jeho postel a rozhlížel se. Musím se jít sbalit. Odjíždíme hned po snídani a já ani nevím, kde všude mám věci.

Vzal jsem ze stolu jednu z jeho knih a otevřel ji. Měl jí založenou papírkem, na kterém byla reklama na jakési stolařství. Měl ohnuté rohy a byl očividně dost používaný. Otevřel jsem šuplík u nočního stolku, ve kterém byly kondomy a usmál jsem se. Kapesníky, nový zubní kartáček, jakési papíry a dvě tužky. Jednu jsem si půjčil a začal jsem kreslit. Srdíčko s melounovými semínky a domnění, že pochopí, co jsem kresbou myslel. Vrátil jsem všechno na své místo, oblíkl jsem se a zmizel jsem.

°°°°°

Kristýna mě na parkovišti objala, což jsem nečekal. Vysloužila si tím další výhružné pohledy jejich vrstevnic. Sofie měla největší kufr ze všech a nechápal jsem, jak se s ním vůbec vlezla do chatky. Radim zůstával déle, aby pomohl s úklidem tábora a Ivo všechny navigoval k autobusům. Chaos a děti objímající se všude. Konečně měli povoleno použít mobily, a proto si teď všichni dělali památeční selfíčka. Na pár z nich jsem skončil i já sám.

První autobus odjížděl a já jsem se ohlídnul k hlavní budově. Kristián neměl čas. Chápal jsem to a nemohl jsem to více dramatizovat. Uvidím ho.

°°°°°

Otevřel jsem dveře bytu a máma okamžitě vyskočila na nohy a přiběhla mě vítat. Chovala se, jako bych byl dítě, které se vrátilo z vojenského výcviku. Objal jsem ji a ona okamžitě okomentovala to, jak jsem zhubnul a že jsem opálený.