Andělský vlkodlak 3: Zrození Anzabath

55. Jak miluje ďábel

Z temné ulice, kde se objevili, v tichosti došli do hotelu Mountain. Démonce se moc mluvit nechtělo a satan se soustředil na jejich okolí, zda je někdo nepronásleduje - respektive něco. Přece to, že je osobně s ní vůbec neznamená, že je nemohou sledovat. Mohli číhat na chvíli, kdy by se ocitla sama a zaútočit. A on ji nechtěl ani za nic dát.

Anzabath měla za to, že svému muži musí ukázat, kde přesně bydlí. Neřekla mu číslo pokoje. Proto, když ho nechávala stát před hotelem, tiše pověděla, že otevře okno. Jak se otočila, jen se pousmál a zakoulel očima.

Jaké bylo její překvapení, když na ni v pokoji již čekal.

Pár sekund na něj překvapeně zírala, než rezignovala. Odmítla to komentovat, odmítala se ptát, jak zjistil číslo jejího apartmá. Nenapadlo ji, že šel prostě po pachu. Byla rozhozená a momentálně měla na přemýšlení důležitější záležitosti. Radši dala už skutečně na dveře visačku, aby měli klid od pokojové služby.

Běžný člověk by se asi v novém pokoji rozhlédl, zjišťoval, co kde je a podobně, ale Lucifer visel očima celou dobu jen na své ženě, která vypadala, že se snad každou chvíli zhroutí. Anzabath se zničeně posadila na postel, spojila ruce pod bradou a hypnotizovala zem. Rozpoznal její pocity, jako by je měl před sebou napsané. Bylo mu jí líto. Víceméně si dokázal představit, čím si prochází. Ztrátou, pocitem zrady, zklamáním a především smutkem a bolestí.

Ale bolest jednoho změní... Nemusí to být hned, ale časem se to vždy projeví, o to více, když se jedná o královnu Pekla.

"Ani jeden z nich se ke mně v životě nechoval moc dobře," začala znenadání tiše, "ale nezasloužili si takovou smrt."

Šel pomalu k ní. "Nespravedlivá smrt, navíc rukou démona, duši označí jako mučedníka. Oba jsou u mého Otce," řekl a klekl si před ní, aby ji vzal za ruce. "Dostali se na to nejlepší místo, na které mohli." Doufal, že by jí taková slova mohla pomoci.

Vděčně se na něj podívala. "Táta musí být sakra překvapený, jestli potkal mámu," uchechtla se smutně.

"O tom nepochybuju. Určitě sonduje, co jsi vlastně byla zač celou dobu ty," napodobil ji s polo úsměvem.

Dívala se na jejich spojené ruce. "Nebyla jsem nic, jedině tak schránka sloužící parazitovi k přežití," pověděla trpce.

Luciho jemný úsměv se změnil ve starostlivé mračení. Na čele se mu udělala pro ni již známá vráska. Došlo jí, že takto se tváří pokaždé, když má starosti. "Takhle nemluv, Anno. Bojovala jsi s ní skvěle. Uvnitř jsi silnější, než si myslíš. Zvládla jsi svůj lidský život, na pozemské normy, opravdu úspěšně, to mi věř."

"Věřím, ale když mluvíš o té vnitřní síle... O tom, že jsem jako člověk život zvládala... Co jsem v Ohiu mám pocit, že nezvládám život démona, že nejsem královna. A co když při tom posledním souboji, tom rozhodujícím, dostatečně silná nebudu?..."

V jeho tváři se mihlo cosi, co k satanovi ani trochu nesedělo. "Takhle vůbec nepřemýšlej. Pořád jsi novorozená, pořád se učíš a ještě nějakou dobu se učit budeš. Se mnou. A já se postarám o to, aby jsi uměla vše, co musíš. Zvládneš to," jak mluvil, nabyl dojmu, že neutěšuje jen ji, ale i sebe.

Náhle si vzpomněla na slova Charleen, že Luciferův život je ve skutečnosti cesta. Může to platit i pro ni?...

"Já věřím, že uděláš maximum, co se mého výcviku týče, ale podívej se na mě...," hlesla a pomalu se vymanila ze sevření jeho dlaní, aby vstala. "Smrt lidí, kteří mi v životě nejvíce ublížili, mi způsobuje bolest. Očividně jsem k nim měla citové pouto, i když jsem si myslela opak. K tomu mám strach z těch démonů, protože vím, že bych je neporazila. Málem jsem to zpackala i s tebou," rozmáchla se zoufale rukama. "Co když nebudeš ani ty stačit na to, abych byla tím, čím mám být, protože je největší chyba ve mně? Co když jsem si od života ukrojila až moc velké sousto? Co když jsem prostě slabá a nepomůže mi ani Anzabath?"