Na bodu mrazu (HP, Snarry)

Na bodu mrazu - 6. část

„Pane profesore?"

„Ano?"

„Co bude, když nemám hůlku?"

„U pana Ollivandera si seženete novou, až si půjdete pro učebnice," zvedl oči od rozečtené knihy.

Harry sklopil oči, prohlížel si regály knih, které plně ovládaly obývací pokoj, od podlahy po strop.

„Valná většina z nich přesahuje vaše studijní možnosti... ačkoliv tu mám některé méně odborné. Příručku lektvarů pro začátečníky, například."

„Tu jsem už prošel," zamumlal Harry rozpačitě. Nepomyslel si, že Snape postřehne jeho zlepšení.

„Kde jste trénoval?" věděl, že v Bradavicích moc takových míst není, vyjma jeho učebny. Ze skladu mu nezmizely ani žádné přísady.

„Nechci vám odpovídat."

„Dobře," přešel k jedné z knihoven, vytáhl útlounkou knížečku.

„Základy nitrobrany," podal ji Harrymu. Viděl nechuť, s jakou si učebnici vzal do rukou. „A co se týče Bezesného spánku, Pottere... další lektvar si uvaříte sám. Já budu jen dohlížet na váš postup. Nechci, abyste mi podpálil dům, natolik vám nevěřím."

„Chápu," hlesl.

První dny a týdny byly peklo, vybavoval si je jako v mlze. Od smrti Siriuse zamrzl na místě, pozoroval svět přes zamlžený filtr. Ocitl se uvnitř úzkého prostoru, který nepropustil dovnitř ani ven žádné emoce, pocity, absolutně nic. On sám zůstal stát na jednom místě a čekal na poslední ránu, z milosti. Vzdával se, už nechtěl pokračovat... nechtěl dál žít.

Snape se objevil ve správnou chvíli, to si dobře uvědomoval. Piersovo mlácení mohlo mít daleko ošklivější dohru, kdyby se neukázal.

Prolil mi krkem Bezesný spánek a ne jednou, v pokoji měl ob pár dní lahvičku s lektvarem. Začal spát klidněji a dávky lektvaru se začaly prodlužovat.

Nebyl to konec, ale začátek, pomyslel si Harry. Postupné vysazování lektvaru vedlo sem... upřel oči na vstupní dveře před sebou. Malá cedulku u dveří hlásila světu, že zde sídlí psycholožka.

Tak jo... zaklepal.

„Pojďte dál."

Vstoupil.

**

„Čekal jsem tě daleko dřív, Severusi."

„Můj pane... zajisté chápete, že Brumbál nesmí pojmout podezření," mluvil klidně, věcně.

„Potter je stále u těch mudlů?"

„Ano, zůstane u nich, než se vrátí zpátky do Bradavic," hlas se mu nad lží ani nezachvěl.

„Dobrá. Na Pottera si nechám víc času."

Prvně se postaráme o Brumbála, bez něj už nebude žádný Fénixův řád, žádná naděje. Teprve pak se vypořádám s Potterem.

„Pověřil jsem Draca úkolem, očekávám, že mu budeš k ruce."

„Jak si přejete," uchovával si nehybný výraz.

„Natáhni paži, Severusi."

Poslechl, vyhrnul si rukáv hábitu. Znamení zla na jeho předloktí bylo, i přes Voldemortův návrat, vybledlé.

Voldemort uchopil lektvaristovo předloktí, přiložil hůlku.

Severus neslyšel zašeptané kouzlo. Stačilo, že se mu hůlka zaryla do znamení.

Voldemort jí pohyboval, postupně ji posouval až k hadí lebce. Znamení, s každým pohybem hůlky, získávalo původní, svěží, barvu.

Severus mlčel, nevydal žádnou hlásku, ačkoliv se nejednalo o příjemný proces. To ostatně nebylo ani samotné získání Znamení zla. Chtěl odstoupit, jakmile Pán zla stáhnul hůlku, ale Voldemort ho nepustil.

„Nezapomínej, komu patří tvoje věrnost, Severusi."

„Jedině vám, můj pane."

„Správně," odstoupil.

*