Krev není voda (Supernatural fanfiction)

Dohody a domluvy

„Jo, hraju docela často," přiznal Dean, teď už nemělo cenu Hezounkovi věšet na nos bulíky o štěstí začátečníka. Nakonec, bylo to docela těsně, kdyby dal jeden jediný další hod zle, vyhrál by ten druhý.

„Ale ty taky docela válíš," uznal, přistoupil ke stolu, aby sbalil peníze a napil se piva. Sledoval přitom Lucy, a přestože nevěděl, co na lístečku je, trochu ho to zaujalo. Ale ne tolik, aby se přímo zeptal.

„Můžeme dát ještě jedno kolo, zase o kilčo," navrhl. „Jako odvetu. Jinak... Jezdíš sem často?" nadhodil jen tak mezi řečí otázku, kdyby z Hezounka dokázal vytáhnout i nějaké info, bylo by to už úplně dokonalé.

Dylan sledoval Lucy, jak krouží po lokále a on pořád nic.

Možná si to nejlepší nechává nakonec, pomyslel si a dál pokukoval, jak krásně vlní boky. Bylo to skoro jako tanec. Docela by si zatančil s ní.

Pak ho napadlo, že mu Dean asi něco říkal. Jelikož vůbec netušil, co to bylo, a nechtěl být za blba, tak mu to strategicky odkýval.

„Můžeme, ještě jednu hru," slyšel se říkat a najednou věděl, na co odpovídá. Vytáhl tak další stovku z peněženky.

„Děkuju," to už patřilo Lucy, když mu donesla jeho objednávku. Koukl se, na co ukazuje, a hned se po tom lístku natáhl a shrábl jej do kapsy. „Počkej," využil toho, že je dívka blízko, zachytil ji lehce za paži. „Můžu s tebou mluvit, až budeš mít chvilku, prosím?"

Přitom na ni udělal psí oči. Hned ji zase pustil a stáhl se. Otočil se k Deanovi, který položil další otázku.

„Ne. Jsem tady poprvé. Slyšel jsem o zdejších jezerech a chci je vidět," odpověděl, neměl co skrývat. „A ty?" Samozřejmě, že chtěl slyšet odpověď na stejnou otázku i od něj.

V koutě bistra se krčil jukebox, ale měl na sobě ceduli, že je v provozu až od šesti hodin večer. Zatím hrálo potichu rádio, samý popík, občas prokládaný zprávami o provozu nebo počasí.

„Až budu mít minutku, stavím se," slíbila Lucy Dylanovi, a když už měl obličej tak blízko u ní, pohladila ho jemně ukazováčkem po hraně čelisti. Pak zase odtančila.

„Dík," šeptl jí Dylan rychle, než se vzdálila. I tak ji sledoval po očku, když kroužila po place. Tak trochu si ji hlídal, přesto byl schopen u toho nasázet do terče obstojné skóre. Ale unikl mu dost mizerný Deanův výkon. Ten jeho byl možná i zásluha Lucy, která mu zvedla náladu, když už se nemračila a nesupěla kolem nich jako mašina.

Dean se teď nějak nedokázal pořádně soustředit, byl roztěkaný a svou roli v tom určitě hrála Lucy a její přednosti a zadnosti. Takže házel jako ze spaní, tentokrát špatný výkon vážně nemusel předstírat, Dylan vedl na plné čáře, takže si byli vlastně kvit.

„Slyšel jsi o tom utopeným týpkovi?" zeptal se ho, zatímco dopíjel pivo. Pak podal Dylanovi stovku, tu, o kterou ho prve připravil a gestem si objednal další pití.

„A zkusíme ten kulečník, ne?"

Když Dylan tentokrát vyhrál, vzal si zpět svoje peníze. A podíval se na Deana při další otázce. Zase tak hloupý nebyl, aby mu nedošlo, že on mu neodpověděl.

„Něco málo," přikývl. „Znal jsi ho?" zeptal se Deana.

„Kulečník? Proč ne," pokrčil rameny, vzal si svoje věci a přesunul se ke kulečníkovému stolu. „Můžeš klidně začít."

Fajn, Dean mohl zahájit rozstřel a tentokrát si dával pozor, aby se nerozptyloval přednostmi ani zadnostmi, to si nechá do svého sešitu. A... Tak.