Hunter

Chapter 5

„Mikayla." Zaculí se a zachytí mi pramen vlasů. „Odpusť mi to." „Co?" „Neměl jsem tě tam nechat. Je to moje vina." „Zachránil si mě." „Kdybych tě tam nenechal, nestalo by se to!" „Nebudu se o tomhle hádat." „Nehádáme se. Mám pravdu a oba to víme." Vytáhne se do sedu a sykne. „Polož se!" Zavrtí hlavou. „Musím do koupelny." Opírá se o postel a pomalu se sune ke dveřím. Podepřu jej, s vděkem v očích mi omotá ruku kolem ramen a zapře se. „Kurva!" zakleje tiše, když mizím ke dveřím. „Ukaž." Natočí se, rozepnu mu džíny a on zavrávorá. Stoupnu si za něj, stáhnu mu džíny a dlaně pak přiložím boky. Snažím se nevnímat zvuk, když si ulevuje a jeho tělo hoří. Stydí se, ale svět se s ním houpe a tohle je nezbytné, pokud nechci aby znovu spadl. Džíny mu už nezapnu, dovedu jej opět k posteli. Položí se, stáhnu je z něj úplně, složím je a položím na komodu.

„Řekl jsem, že chci aby si tu byla. Prosím, neodcházej." Zastaví mě, když se snažím přeci jen zmizet. „Já ti neublížím." Posadím se opět na okraj postele a on se znovu posune. „Prosím!" Položím se vedle něj. Hledím mu do očí a on se ve slabém náznaku usmívá.

„Tvá máma mi ukazovala tvou fotku, jsi krásná po ní. Byla úžasná žena i lékařka." Šeptá do tmy. „Jak tě zachránila?" Otočí se ke mně zády. Záda má celá potetovaná, ale můžu po bližším pohledu vidět jizvu, která se táhne od šíje a ztrácí se pod boxerkami. „Před rokem jsem přišel k jedný rvačce," položí se opět na záda a natočí hlavu. „Chlap měl při sobě katanu, něco jako meč," dodá, když povytáhnu obočí. „Sekl mi ji do zad. Do nemocnice jsem se dostal za pět dvanáct... Půl roku jsem tam ležel. Prvně na chirurgii pak na rehabilitacích. Přeťal mi nervy a částečně jsem ochrnul na nohy. Tvá máma mě dala do kupy a i když ostatní říkali, že už chodit nebudu, pomáhala mi. A krom cvičení s rehabilitační jsem cvičil i s ní. Věnovala se mi maximálně a při tom hodně mluvila o tobě. Moc tě milovala, bylas pro ni vším." Položím se tváří do polštáře. Nechci brečet, ale nezabráním tomu. „Chceš spát?" „Ne, pokračuj." Škytnu. Sykne, položí se na bok a jeho zraněná ruka mi klouže po zádech. „Neplač." Zašeptá mi těsně u ucha. Jen zavrtím hlavou a rozbrečím se naplno. „Varoval jsem ji." Zašeptal a jeho tělo se přitisklo na to moje. „Prosil jsem ji, ať tě vezme a odjede s tebou pryč. Chtěl jsem tomu zabránit... Nestačil jsem na to. Omlouvám se."

Pohlédnu na něj. Setře mi slzy a jeho ústa se smutně pousmějí. „Proč tě neposlechla?" vytáhnu se do sedu. „Milovala ho. Nevěřila mi, řekl jsem ji i o tátovi, že to on za to mohl. Ale..." „Proč to dávají za vinu tobě? Koho najmul, aby ji zabil?" „Chtěl mě. Jenže já to odmítl. Využil služeb jednoho z mafiánů, toho, co jsem dnes zabil. Trvalo mi dlouho, než jsem ho vypátral. Jenže v tom nebyl sám. Tvůj fyzikář měl za úkol zabít tebe. Proto on zemřel dřív." „Jak tohle všechno víš?" klepu se zimou i strachem.

„Nejsem sám." „Lovec... Takže...?" „Nedokážu zabít sám skupinu osob. Možná tak pět ano, ale dvacet? Nejsem superhrdina. Dřív bych byl mrtvý já. Lovec je jen přezdívka, kterou nám dali lidé. Já a další čtyři patříme pod jednoho muže. Platí nás a vybírá nás na „akce." Někdy jdeme každý sám, jindy dohromady. On má styky po celém světe. Vraždíme ty, co si to zaslouží. Neublížil bych nevinnému. Ani já, ani ostatní. Vraždu tvé mámy hodili na nás, protože se to hodí. Každý den někdo z podsvětí zmizí, když nám přišijou další vraždu, kdo zjistí pravdu?"

„Ale mě bys zabil, kdybych tě prozradila." „Myslíš?" „Řekl jsi to." „Neublížím malé holce. Nedokázal bych to, a já věděl že to neřekneš." „Jak?" „Chtělas mi vykouřit pro záchranu života. Vím, že jsi nevinná... Vím o tobě dost, vím, že se ti lidé straní, malá holka bez kamarádů. Vím, že vztahu tvých rodičů nikdo nepřál, ani vlastní rodiny. Miluješ psy. Máš malého plyšáka, kterého nosíš všude sebou. Líbí se ti rudé růže a černá barva. Tvoje oči se na přímém světle mění v jiskrnou zelenou. Máš strach z vody, ráda kreslíš, jako malá jsi tancovala... A tvoje oči neumí lhát. Nezradila bys mě, i když víš, kdo jsem." „Odkud tohle všechno víš? Od mámy?" „Taky. I ze složky co mi o tobě poslal Lucas."

„Řekni mi něco o sobě." Otřu si slzy a on se pousměje. „To nejde." „Proč?" „Až se ten nade mnou dozví, že jsi u mě a že víš mé jméno, bude průser." „Proč?" „Protože on nevěděl, že já dostal zakázku, tvou mámu, přímo od Lucase. Dozvěděl se to až díky zprávám. Už jen to, že tě chráním se mu nelíbilo. Ohrozil bych tím všechny a vražda toho fyzikáře..." uchechtne se. „Ten na mém seznamu nebyl." „Pošleš mě pryč?" „Ne, to neudělám. Zůstaneš tu tak dlouho, jak budeš chtít." „A tím ostatní neohrozíš?" „Ohrožuji sám sebe, když tě tu nechávám. Svůj život všanc dám." „Mám žít s někým, o kom nic nevím? Nemusíš se bát. Nikomu nic nepovím. Prosím!" Povzdechne si a potlačí zívnutí. „Jen pár věcí, ptej se." „Věk, odkud jsi, co máš rád, máš rodinu?" „Pár jsou dvě." Zasměje se a stiskne rameno. „Je mi jednadvacet pocházím z hrabství West Yorkshire. Mám rodinu, ta žije tam. A co mám rád? Hodně věcí. Nějaká konkrétní?" „Barva?" „To není poznat?" ukáže řadu bílých zubů. „Rád čtu, sleduju filmy. Posilovna, chodím běhat, miluju hudbu. Rád si ve sprše zpívám." I přes to, co všechno mi řekl, se začnu smát. „Co je?" „Promiň, ale... Vrah co si zpívá ve sprše?" „Máš pravdu, to pobaví." Zazubí se a uvolněně se položí na polštář. „Miluju svoje sourozence a rodiče. Jsem háklivý, na svoje vlasy." „Jsou dlouhé?" „Ani krátké ani dlouhé. Mám čtyři, nejlepší přátelé, čirou náhodou, ale fakt úplnou náhodou jsou to právě další vrazi a taky si rádi zpívají." Tlumím smích do dlaní a on se usmívá. „Všechno?" „Mám jednu prosbu, smím?" „Zkus to." „Vidím tvoje oči, vím, že máš vousy, viděla jsem tvoje rty... Proč ji pořád máš?" zatáhám za lem kukle. „Proč si mi ji nestáhla, když jsem byl v bezvědomí?" „Nechceš se ukázat a já nechtěla... Nevěděla jsem, jak bys reagoval." „Nechci tě vyděsit." „Vyděsit?" „Mám zjizvenou tvář." „Proč by mě to mělo vyděsit?" „Nejsou tu zrcadla, nevšimla sis? Ani v koupelně... Nesnáším pohled na sebe." „Nebudu se tě bát. Prosím." „Bojí se mě vlastní sestra. Je sice malá ale... Nechci riskovat. Nechci vidět strach v tvých očích." „Zayne, prosím! Nebudu se tě bát! Jsi... Hodný. A jizva na tom, co si myslím, nic nezmění." „Není to jen jedna jizva. Nepros o to, nikdy už." „Ale..." položí mi dlaň na rty a nekompromisně zavrtí hlavou. „Slib mi něco." „Co?" „Že jednou se mi ukážeš." „Jednou..." kývne a já se vedle něj položím. Váhavě mi položí ruku na bříško. Neodporuji, přisune se a jeho hlava mi spočine na prsou. Usne a jeho tělo mnohonásobně ztěžkne.