Hunter

Chapter 17

„Já vím... Jsem žárlivý pako... Taky jsi moje, a... Pořád se mi občas nechce věřit, že jsi moje. Mám tu nejúžasnější holku pod sluncem, a vzhledem k tomu, čím jsem já... Těžko se tomu věří." „Třeba je to kvůli tomu, kdo jsi a ne čím jsi. Kolikrát ti budu muset ještě říct, že pro mě nejsi vrah?" „A co jsem?" „Chlap, pro kterého bych zabila. To mi připomíná, chci tě o něco poprosit." „Předem je tvoje přání splněné." „Vážně? Myslela jsem, že budeš proti." Směju se mu do rtů, když se pokouší zastavit další konverzaci polibky. „Co chceš?" „Uč mě. Chci se sama umět bránit." „Mikey..." „Zayne, nemůžu se spoléhat jen na to, že mě ty ochráníš. Nebo ostatní... Lucas chce mě, nechci žít s pocitem, že neumím ani držet zbraň. Nauč mě střílet, používat nože... Prosím. I Niallovi jsi pomáhal." „Jenže to je kluk, netrápilo mě, že jsem ho pořezal nebo postřelil... Představa, jak ti ublížím? To mě děsí." „Pořád mi ale ublížíš míň, jak Lucas. Zayne... Nechci umět vše, co umíš ty. Chci jen základ. Ale... To boxování je taky jinak super." Protočí panenky a po několika polibcích s prošením, souhlasí.

„Není tvoje?" Držím v ruce jeho revolver. „Ne, je tvůj." „Ale-" „Mám jich plno, jo, nosil jsem ho já. Ale teď ho budeš mít ty a ticho. Pojď sem." Stojím před ním, poslouchám, co mi říká a dělám, co ukazuje. Drží moje ruce i se zbraní, do ucha mi hučí, že až se trochu procvičím tak budu schopná, střílet jakkoliv. Ze stoje, v leže, z boku na zemi... Nehodlám si hrát na vojáka, a plazit se po zemi nebudu. Se smíchem kývá, že ví ale jen mi říká, co všechno bych mohla zvládnout.

Jsme na zahradě, na zídce několik metrů před námi jsou vyskládané plechovky od piva. Nanosil je sem Harry s Louisem, když viděli, co venku děláme. Teď se pitvořili za oknem tak dlouho, než Zayn střelil do okna. Se zaječením pak vykoukli těsně nad parapetem. „Ty jsi vůl! Mohl jsi nás střelit!" „Jaká smůla, že jsem špatně mířil! A pokliďte ty střepy!" „Jsi normální? Mohl jsi je opravdu postřelit a co to okno?" „Není důležitý, je tam sklep..."

„Má to zpětnej ráz, minimální ale hlavně se nelekni. Nevím, jak moc to kopne tebe." „Kopne?" „Zlato... Zpětnej ráz, jen tě to možná donutí o krok couvnout, což necouvneš, protože budu za tebou. Neboj se, tohle je malá palebná síla, a bazuku ti do rukou opravdu nedám."
„Wow! Šikovná!" Uznale kývne, když se mi povede prostřelit plechovku. „Evidentně jsem něco odkoukala, když střílíš s kluky." „Jsi prostě šikovná."

„Konec, vrahounku." Bere mi zbraň po dvou hodinách z ruky. Plechovky jsou na maděru, nakreslený terč také. „Věnuješ mi ještě chvíli?" „Podle toho, co chceš tu chvíli dělat...?" „Boj na blízko?" Opět se začne smát. „Se svou výškou a váhou... Zlato, musela bys bojovat s někým, kdo je na tom podobně. Chlapa nepřepereš." „Pfff, jen se bojíš, že bych byla lepší než ty a zvládla tě přeprat."
„Myslíš?" Nebezpečně přimhouří oči a skloní se. „Krásko, nikdy nade mnou nevyhraješ. A věř, že sám sebe musím krotit, abych ti nějak neublížil." „I kdyby ses nekrotil, tak mně neublížíš." „Nechápu, jak to děláš... Chyť mi zápěstí, obě." Nechápavě jej zachytím a zvědavě na něj pohlédnu. „Stiskni. A teď se dívej, musíš jít proti palcům útočníka." Vysmekne se mi během pár sekund a chytí moje zápěstí. Po pár minutách jsem schopná, se mu vysmeknout. Sice mám zápěstí rudé od jeho stisku, ale neřeším to. Chtěla jsem to, tak to mám.

Po další hodině, kdy jsem několikrát dopadla na matraci – přesunuli jsme se do posilovny – toho mám dost. Natáhne ke mně ruku, zavrtím hlavou a mumlu, že už nemůžu. Matrace se prohne pod jeho váhou, zvedne paži a já k němu přelezu.
„Jsem o dvacet kilo těžší, nediv se, že tě vše bolí." „Dvacet kilo není moc... Představa chlapa se sto kily... Asi umřu." „Takovou radost mi přece neuděláš." Vytřeštím oči do stropu. Začne se smát a já se snažím sebrat zbytek sil. Rveme se a stejně jsem to já, kdo nakonec prosí o smilování.