Ten reasons to date me

0.5| JAK SE ZDRAVÍ KYTKY?

Připravit se na večer trvalo Genevieve víc času, než původně zamýšlela. Jako naschvál se jí totiž nic nedařilo – vlasy nevypadaly tak, jak by si přála, oční linka na levém víčku se jí zdála být tenčí než ta na pravém... A vybrat si něco přijatelného na sebe, to byla kapitola sama pro sebe. I přesto ale stála přesně za pět minut půl deváté ve svém růžovém pokojíku, před zrcadlem v růžovém rámu, koukala na sebe a říkala si, že takhle dohromady všechno nakonec vypadá docela obstojně.

Koneckonců jí to potvrdil i hlas přicházející zdánlivě z neznáma: „vypadáš k nakousnutí." Samozřejmě nejsme v pohádce o Sněhurce, takže to nemohlo být kouzelné zrcadlo, a ani to nepromluvil žádný duch schovávající se v Gennyině pokoji. Tajemný hlas vycházel z otevřeného notebooku položeného na posteli, a patřil Mabel, která takhle přes obrazovku radila své kamarádce už skoro hodinu.

„Vypadám jako diskokoule," prohlásila Genevieve skepticky, zatímco stále zírala na svůj odraz. Popotáhla si lem šatů posetých třpytivými flitry o trochu níž, ovšem moc si nepomohla. Látka se posunula sotva o pár milimetrů.

„Jako maličká, roztomilá diskokoulička," zasmála se Mabel. Pak ale zčistajasna vykřikla, že na něco zapomněly. To Genny nepochopila – na co by tak mohly zapomenout? Vlasy má udělané, namalovaná je, ty otřesné šaty si oblékla a na nohou má vražedně vysoké podpatky... Šlehla pohledem po Mabel na monitoru, ta ale měla na tváři naprosto kamenný výraz. A jako by zrovna nic neřekla, ukusovala si přitom z obrovitánské sušenky. Když měla konečně prázdnou pusu, pokrčila rameny, a naprosto bez zájmu se zeptala: „máš kondomy?"

Genevieve protočila oči tak moc, že se skoro podívala za sebe. „Musím jít," oznámila Mabel a natahovala se, aby notebook zaklapla, nicméně její kamarádka znovu vyjekla. „Nebuď prudérní!" pokárala ji, „musíš někoho sbalit, aby ses dostala přes toho zmetka. A kondomy jsou důležitý, pokud nechceš chovat."

„Děkuju ti za lekci sexuální výchovy, a teď už jdu," rozloučila se Genny. Tentokrát se jí podařilo počítač zavřít bez dalších protestů, ačkoliv i kdyby se snažila Mabel protestovat, Genevieve by ji zkrátka neposlouchala. Bylo půl deváté, což znamenalo, že Jaxon tu bude každou chvíli, a ona si proto musí pospíšit. Sesbírala z postele všechny nutnosti, které si plánovala vzít s sebou: psaníčko, rtěnku, kapesníčky a telefon, a naposledy se prohlédla v zrcadle.

Jako by to měl Jaxon snad načasované, zazvonil na zvonek přesně ve chvíli, kdy zrzka sešla schody dolů. Připadala si úplně jako když měla maturitní ples; dědeček čekal dole, a sotva svou vnučku uviděl, zahvízdal a zahrnul ji komplimenty. Jaxon zazvonil podruhé; a protože Genny chtěla předejít scénám jako tehdy u snídaně, rázně zakázala babičce jít otevřít. Místo toho na sebe hodila kabát a spěchala ke dveřím, načež se s Jaxonem přivítala až venku. Ani tak ale neunikli ostřížímu zraku Florence a Alberta, jelikož si ti dva bez ostychu odhrnuli záclonku a koukali na ně skrze skleněnou vitráž.

„Doufám, že ti nevadí, když se projdeme... Ronnieho dům je odtud sotva pět minut chůze," spustil hned Jaxon, přičemž se snažil úspěšně ignorovat dva páry očí, jež je sledovaly. I Genevieve své prarodiče nebrala na vědomí, když s úsměvem přijala nabízené rámě. Měla na sobě vysoké podpatky, a čekal je sestup po namrzlých schodech, tudíž byla za takovou nabídku vděčná. Nerada by totiž, kdyby ji Jaxon hned na první schůzce sbíral ze země.

„Díky," zamumlala, když sešli schody bez jediného karambolu. „A procházka mi vadit nebude. Jen bys mi možná mohl sdělit, ke komu jdeme," nadnesla, jelikož jí tahle otázka ležela v hlavě celé dva dny.