Stíny minulosti

3

Chci si jít na chvíli lehnout, když oba spí, ale jen co se uvelebím na posteli se probudí Sarah. Klasika. Když spí jeden, druhý je vzhůru a opačně.
"Tak pojď, půjdeme dolů ať neprobudíte bráchu," zvednu ji z postýlky a sejdu do přízemí.
Posadím se do křesla před velké francouzské okno vedoucí do zahrady a vyhrnu triko, abych jí mohla dát najíst.

Opřu hlavu a na chvíli zavřu oči. Jsem tak unavená. Starat se sama o děti, dům a teď ne jednoho ale dva chlapy je neskutečně vyčerpávající.
Povzdechnu si a skloním hlavu k malé, která mě prsty lehce škrábe na hrudi jak otvírá a zavírá pěstičku.
Usměji se a pohladím ji po vlasech. Je tak nádherná.

Když jsem byla těhotná, bála jsem se, jestli dokážu obě děti milovat stejně a nikomu nenadržovat. Tohle vůbec řešit nemusím, protože miluju oba, ale každého tak trochu jiným způsobem.
Nevím jak přesně to popsat. Jonah je kluk a Sarah dívka. Ke každému mám zvláštní pouto, každé trochu jiné.

"Omlouvám se, nechtěl jsem rušit," zvednu pohled k Shawnovi stojícímu ve dveřích, "myslel jsem, že jste nahoře."
"Byli jsme," skloním pohled zpět.
"Já vás nechám."
"To je v pohodě. Není tu nic, co bys už neviděl." Cože?! Vážně jsem to řekla nahals?! Jsem na tom hůř, než jsem si myslela.

Zavřu oči a s povzdechem zavrtím hlavou.
"Promiň," zašeptám, ale nepodívám se na něj. Chvíli tam stojí a pak se posadí do křesla vedle.
"V pohodě. Jen jsem nechtěl rušit Sarah u jídla." Upřesní.
Na okamžik k němu vzhlédnu.
Sakra, proč jsem pořád tak nervózní?

"Jak ses vyspal?" Změním téma.
"Dobře, děkuju. Ještě jednou se omlouvám za ten včerejšek. Říkal jsem mu, že půjdu někam do motelu, ale trval na tom, že pojedu s ním." Smutně se pousměji.
"Jo. David umí být přesvědčivý." Vážně se bavíme o mém manželovi?
"Jo no. Hele, nechci být na obtíž. Buď si můžu vařit sám, nebo budu na jídlo někam chodit."

Zavrtím hlavou. Jídlo je to nejmenší. A navíc, kdyby se to dozvěděl David, schytala bych to já, že jsem uvařila něco nejedlého, nebo mu to poradila sama.
"To vůbec neřeš. Stejně musím vařit pro nás. Spíš jestli ti nevadí, že to občas nebude moc slané nebo kořeněné."
"To je to nejmenší. Kdybys viděla, jaké šlichty jsme jedli na frontě," zasměje se. Nadzvednu obočí.
"Tak to doufám, že tak hrozně snad nevařím."
"To rozhodně ne."

Sedíme mlčky, dokud se Sarah nenají.
"Dáš si kafe?" Zeptám se.
"Jo, dal bych si. Ale ty seď, připravím ho. Jako poděkování za oběd."
Tomu se bránit určitě nebudu. Tak nějak mi dochází, že každé, i to sebemenší gesto jako by bylo zázrak. Od Davida jsem se niceho hezkého nedočkala několik měsíců. Proto mě to tak vyvádí z míry.

Snažím se sledovat stromy a ne pohybující se odraz v okně. Proč mě tak šíleně rozhazuje jeho přítomnost? Je to už pět let. Už jsme oba někde jinde, oba jsme se změnili.
Za tu dobu přibylo tolik šrámů a bolesti, že už ani nemůžu být stejná ani kdybych chtěla. Ta dívka, kterou znal už není. Zbyla jen žena, ne, troska. Pouhý stín té, kterou jsem kdysi bývala.

Zapomněla.jsem, jaký může být život krásný. Musela jsem, protože v mém světě nic krásného není. Kromě Jonaha a Sarah. Oni jsou mím majákem. Záchranným kruhem v bouři, ze které není úniku.

"Prosím," zamrkám abych se probrala a příjmu hrnek s horkou tekutinou.
"Ještě pořád ji piješ s cukrem a mlékem?" Přikývnu.
"Některé věci se nemění," bohužel, ty důležité ano.
"Hazel, nechci vyzvídat, ale proč jsi mi říkala že jsi šťastná?" Posadí se zpět do křesla.
Povzdechnu si a podívám se na malou, která usnula. Pohladím ji po vláskách a vstanu. Na okamžik zaváhám a na okamžik se na něj podívám.
"Tak to nedělej. Moje rodina je pro mě vším," nehodlám se s ním o tom bavit. Nic mu do toho není. Je to můj život.

Odnesou ji zpět do pokoje a uložím do postýlky. Když se vrátím pro kávu, jsem připravená si vzít jen hrnek a odejít, ale to nakonec není třeba. Shawn už tam není a tak se znovu uvelebím do křesla a na stolek vedle sebe položím chůvičku abych na děti viděla.

Přitáhnu si nohy pod bradu a zhluboka si povzdechnu. Tyhle okamžiky, když je v celém domě klid miluju. Měla bych jít něco dělat, ale aspoň na deset minut chci vypnout a v klidu si vypít kávu.
Ještě sáhnu po telefonu a když se za chvíli místností rozezní hudba, spokojeně se pousměji. Teď je to perfektní.

Nakonec jsem ráda, že jsem ten reproduktor koupila. Jonah miluje, když pouštím písničky a můžeme spolu tancovat. Je dobré vědět, jak ho unavit. Je mi jasné, že mě včera před výčitkami zachránil Shawn, který s ním přišel. To ale neznamená, že se jen nepřesunuly na jindy.

Odpoledne se jdu s dětmi projít a když se vracíme, už na příjezdové cestě stojí auto. To se mi ani trochu nelíbí. Před odchodem jsem neuklidnila.
Jen co vejdu se spícími dětmi do dveří, už se vyřítí zpoza rohu s naštvaným výrazem.

"Proč je tu takový bordel?!" Zakřičí, až se Jonah s trhnutím probudí.
"Nevěděla jsem, že přijdeš tak brzy."
"Já si do svého domu můžu chodit kdy chci! A co to utrácení? Myslíš si, že chodím do práce jen aby sis mohla kupovat každou blbost?!" Teď už řve tak, že se probudí i Sarah a začne plakat.

"Jonah má hudbu rád a můj telefon už má reproduktor pokažený."
"Je mi u prdele co má rád! Má málo krámů? Ať si hraje s tím co má! A kurva ať ztichne! Kdo to má celé dny poslouchat!" Na to konto malá ještě přidá.
"Jonahu, běž nahoru do pokoje, ano?" Usměji se na něj a teprve když je z doslechu se k němu otočím.
"Kdo to má poslouchat? Nejsem jediný rodič. Když už jsem ti ukradená já, aspoň by ses mohl snažit kvůli nim," jen se zasměje a přejde ke mě. Zastaví se tak blízko až zatnu zuby. Je mi jasné že jsem to přehnala.

"Nejsi jediný rodič, ale jsi na hovno. Neustále řvou, dělají bordel. Možná bych je měl začít vychovávat já. Aspoň by si něco zapamatovali," z toho tónu mi přeběhne mráz po zádech.
Přesně vím, jak si tu výchovu představuje. Jen zavrtím hlavou a ustoupím.
Ušklíbne se. Rychle ho obejdu a zamířím nahoru. Sarah stále pláče a mě se už na schodech spustí slzy. Když přijdu ke dveřím mám tak rozmazaný pohled, že nemůžu najít klidu.

Jsem tak rozklepaná, že se i s malou na rukou svezu na zem vedle dveří.
"Sakra," vydechnu. "Ššš, zlato, nic se neděje," šeptám jí do ucha, "nemáš se čeho bát. Nikdo vám neublíží. To nikdy nedovolím." Po chvíli vyjde Jonah a tak ho obejmu a políbím. Teprve když jsem schopná vstát a něco vidím se postavím a zhluboka nadechnu.

Otočím se ke dveřím a při tom si všimnu Shawna, který stojí ve dveřích svého pokoje a sleduje mě. Kruci! Jak dlouho tam je? Ten pohled mluví za všechno. Nechci aby mě někdo litoval a tak dřív, než stihne cokoliv říct zapadnu do pokoje.