Stíny minulosti

20

Rána do skla mě úplně rozhodí a oba sebou trhneme. S úlevou si vydechnu, když uvidím Jonaha, jak se směje a dělá na nás obličeje.
Za chvíli se objeví i Tes s kočárkem.
Nespokojeně se na nás podívá.
"Co tady děláte? Čekala jsem, že budete nahoře, bez oblečení a využívat čas rozumně."

Musím se zasmát.
"To ale děláme. Čas se dá využít i jinak než jen na tu jednu věc," ozve se Shawn a políbí mě na hřbet ruky, "snad nikdy jsme si nepopovídali tak jak dnes," usměje se a já mu ho oplatím.
"Jak chcete. Vezmu je ještě na zahradu, tak si tu klidně dál....povídejte," nevěřícně zatřese hlavou a vyžene Jonaha ven.

Musím se smát, Tes se prostě nikdy s ničím nemaže. Probere mě až polibek na rameni.
"Jsi nádherná, když se usmíváš," cítím jak mi rudnou tváře. Podívám se na hodiny.
"Tak co kdyby jsme se přesunuli nahoru a využili čas rozumně," napodobím její hlas. Zasměje se a přitáhne si mě na klín.
"Rozhodně nejsem proti," chytnu ho kolem krku a nechám se vynést do jeho pokoje.

Když nakonec oba úplně udýchaní ležíme na posteli a já se k němu přitisknu, přejíždím dlaní po jeho hrudi dokud nenarazím na jednu z jizev.
"Povíš mi někdy jak jsi k nim přišel?" Zabručí a políbí mě do vlasů.
"A tebe to zajímá?"
"Jasně že jo. Zajímá mě všechno, co se tě týká," pousměje se a na chvíli zamyslí.

"Tu mám z první mise. Jako zelenáč jsem se nechal napálit a schytal to."
"A tahle?" Přejedu k další na podbřišku.
"To byl naštěstí jen nůž. Občas i obyvatelé vesnic jsou na straně nepřítele a nedá se věřit nikomu. Tohle mi udělal jeden muž, když jsem se zastavil, abych se ho zeptal, jestli je v pořádku. Jen to předstíral."
"Bože," vydechnu a vzpomenu si na popáleninu na zádech.
"A ta spálenina na lopatce?" Nadzvedne obočí a zadívá se na mě.
"Pamatuješ si všechny?" Pokrčím rameny.
"Jen ty, které jsem zatím objevila." Usměje se.
"Tak to bych tě mohl nechat objevovat," pronese se zvláštním tónem, až se zachvěji.
"To bys mohl."

"Tak schválně, jestli si toho všimneš," pobídne mě a tak se mu posadím na spodní část břicha a prsty přejíždím po tetování.
"A co mám hledat?" Jen se usměje a užívá si výhled.
"To zjistíš až to uvidíš." Nemůžu si stěžovat, že mi dovolí si ho tak dlouho prohlížet a dotýkat se ho, ale ani po několika dlouhých minutách jsem nic nenašla.

"Nic nevidím," zamračím se. Uchopí mou dlaň a posune ji na žebra a položí. Chvíli zírám na změť čar a obrasců a pak mi to najednou dojde.
Přejedu po kůži prsty, jako by se snad skrytá písmena měla dát do pohybu.
Překvapeně k němu vzhlédnu, ale on se jen usmívá.

"Ty...ty sis nechal vytetovat mé jméno?" Zhluboka se nadechne a posadí se.
"Proč tě to tak překvapuje?" Nakloní hlavu ke straně a dlaní uchopí mou tvář.
"Po tom všem? Proč?"
"Proč? I když jsi mě odmítla, věděl jsem, že už nikdy nenajdu někoho, kdo by mi byl tak blízký. A chtěl jsem tě mít vždy u sebe." Cítím, jak se mi do očí derou slzy.

Tenhle chlap je vážně neskutečný. Ještě chvíli se na něj dívám, než se nakloním a s omluvou ho políbím. Snažím se omluvit za to, jak jsem mu tehdy ublížila. Přestože to je minulost, je to i má přítomnost. Nikdy jsem se s tím nesrovnala a nenechala to být. Celých pět let jsem to se sebou táhla jako kouli na noze.

Nadechnu se. Chci mu říct že ho miluju, ale na poslední chvíli si to rozmyslím. Nemůžu. Tohle nejde. Usměje se, jako by věděl a jen mě obejme.

"Díky, Tes," obejmu ji.
"Nemáš za co. Kam jste zmizeli? Myslela jsem, že si chcete jen povídat," zasměji se.
"No, nakonec jsme se shodli, že jsi měla částečně pravdu, tak jsme to dohnali."
"No konečně," zavrtí hlavou a usměje se. "Vypadáš šťastně," dodá.
"Asi jsem," pokrčím rameny.

"Ale?"  Povzdechnu si. "No tak, vidím že tě něco trápí."
"On to tehdy vážně nevěděl," řeknu tiše. Ona přikývne a zamyslí se.
"A řekla jsi mu to?" Zavrtím hlavou. "Měla bys. Má právo to vědět."
"Já vím. Zkusím to dnes večer."
"Takže bude zase noční řádění?" Pronese tajemně. Jen protočím oči a nekomentuji to.

"A co ten tvůj hasič?" Změním raději téma.
"Mi povídej. Prošukali jsme celé odpoledne. Jsem zvědavá, kolik lidí by byl v tomhle stavu schopný zachránit." Zasměji se a ještě jednou ji obejmu.
"Mám tě ráda," řeknu a stisknu ji pevněji.
"Já tebe taky, ty jedna nevěrnice."
"Ha ha ha. Moc vtipné." Přivřu oči a zatvářím se pohoršeně.

Jak jsem mohla čekat, vůbec jsme se k mluvení nedostali a když jsem se k tomu potom konečně odhodlala, Shawn už spal, tak jsem se jen tiše vrátila k dětem.

Blíží se Vánoce. Prej nejkrásnější svátky. To možná ano, ale pro normální lidi. Ne pro matku, která musí celý rok tajně šetřit aby měli její děti pod stromečkem alespoň jeden dárek, přesto, že by jim nejraději dala všechno, na co by si ukázaly.

Přesně vím, jak to bude probíhat. David odejde už dvacátého čtvrtého ráno a vrátí se za dva, tři dny, podle toho, jak bude jejich večírek zábavný.
A tak jako každý rok se bude tvářit, že nic jako Vánoce neexistuje. Když jsem mu naposledy koupila dárek, vysmál se mi, že jsem naivní a že si rozhodně na šťastnou rodinu hrát nebude.
Od té doby je dělám jen kvůli dětem a vlastně jsem ráda, že tady není. Aspoň nám je nemá kdo zkazit.