Puzzlíky

Kryšpín

Věk - 15
Žánr - sci-fi
Rasa - člověk

"Strukturální integrita stoupá," oznámil zcela nezaujatě počítač.

To, že jeho hlavní výpočetní jádro již neexistovalo a hlášení, které aktuálně Kryšpín slyšel, dával dohromady záložní. Toho však, na rozdíl od pilota, ztráta své části nijak netrápila a tak dál vyjmenovával vše, co Chlouba ztrácela při surovém průchodu atmosférou.

"Klapky, únikové moduly, senzorická jednotka..." začínalo však i hlášení zpomalovat, jak seznamy součástek, opouštějících loď společně i s teplotou počítače narůstaly přes limit.

Kryšpín polekaně nadskočil, rukama si překryl obličej, když se zařízení, před ním vyvalila záplava bílých jisker. Oslepen a s kuckáním vyklopýtal z místnosti, když do plic vdechl černý, po hořící pryži čpící kouř. Hlasitě zakašlal a sledoval, jak mu na dlani ulpělo několik kapek krve.

Musel pryč, proletělo mu hlavou.

"A to sakra rychle," doplnil chraplavým hlasem a vběhl do místnosti, kde doposud nerušeně spal jeho kolega.

Nikdy nechápal, jak může mít někdo tak tvrdé spaní, vždyť se jim rozpadala loď pod nohama. Jedinou nadějí byla záchranná loďka.

Mladík bez rozmyslu vtrhnul do kajuty svého spoluletce, už už popadaje dech, aby zařval jeho jméno a snad jej probudil dříve, než se Chlouba bez grácie a aktivovaných brzdných motorů zřítí do hloubek rozkouřeného moře. Avšak dech se mu v hrdle zadrhl, místo výkřiku z jeho úst vyšlo pouze přiškrcené zaskuhrání, když spatřil, jak to uvnitř vypadalo.

Starý Jenkins se při cestách nikdy nepoutal. Proto jeho tělo nyní leželo na zemi, zkroucené do bizarní pozice. Nohy měl přehozené přes hlavu a spletené do něčeho, co připomínalo vánočku. Ruce na tom nebyly o nic lépe. S hlavou tvořili něco, co by tělo normálního smrtelníka nepřežilo. Kryšpínův kolega však několik desetiletí dělal balet a tak jeho klouby nefungovaly tak jak by měly a tato poloha pro něj byla víc jak přirozená.

Kryšpín po prvotním šoku tedy zjistil že dotyčný jen spí. Vzbudil ho tedy a společně se dostali z lodi.

Dopad byl tvrdý i tak a Kryšpín měl pocit, že svého zauzlovaného kolegu, kterého prakticky hodil do posledního výsadkového člunu, který držel pohromadě, už nikdy nerozváže. Podobný uzel snad dovedl vyřešit jen Alexandr Veliký. Jeho řešení však nepřicházelo v úvahu. A tak pozoroval atomový hřib pohlcovat obzor za doprovodu nadávajícího kolegy, snažícího se rozvázat. Odsud se už nedostane. Bylo mu souzeno žít s opicemi a jedním zlámaným námořníkem.

Asi mu bude říkat Pátek.