Puzzlíky

Oskar

Věk – 42
Žánr povídky – fantasy
Rasa – člověk

Okolo přehrady pobíhaly děti. Výskajíce házely kamení do kalné vody a plašily nebohé ryby skrývající se na dnu mělké řeky, naháněly je do přichystaných sítí. Ze skály nad řekou je pozoroval poutník, v ruce třímaje opratě staré kobyly přespříliš zkřehlé na to, aby jej unesla na svém hřbetu. Sledoval, jak dítka odbíhají se svými úlovky za louku, za les, kde k nebi stoupal kouř z komínů.

Z brašny vytáhl kompas. Tento však neukazoval světové strany, nýbrž směr, kde ho čekal úkol. Zamířil do vesnice. Pozorně sledoval hochy, které míjel. S láskou je pozdravil a popřál jim pevné zdraví.

„Snad se zase shledáme," pronesl smutně a vydal se na pouť. Cestoval dálnými kraji, než dorazil ke svému cíli.

Už tu na něj čekala. Žena s rusými vlasy. Byla štíhlé, vysoké postavy. Na sobě měla bílý kožený oděv, který více ukazoval, než zahaloval. Cudně sklopil zrak. Věděl, že se jí nesmí dívat jinam, než na nohy. Vedla ho do proutěné chýše. Poutník jí podal byliny, které nasbíral cestou, a ona je hodila do plamenů. Snažila se vdechovat dým a pak upadla do transu. Oskar se svlékl a čekal se zavřenýma očima. Dotkly se ho ledové ruce.

Ruce snů, ruce vzpomínek. Ruce, které od svých deseti let necítil. Ruce, které z něj udělaly to, čím byl, čím je, čím bude. Muže s kompasem. Doufal však, že nyní, když svou misi konečně dokončil, bude mu břímě kompasu odebráno. Věřil, cítil, že si již zaslouží odložit zbroj, boty a stres. Že konečně bude moci potkat lásku života a postavit jim dům. Sakra, už měl chození po světě plné zuby! Osud však měl jiné myšlenky. Poslední výprava. Prý. Poté dostane zaslouženou svobodu a klid.

„Tak jdeme na to," povzdychl si a vykročil ven, zatímco žena cosi zhuleně bublala na podlaze.

„I tobě."

Oskar se vydal před dům, kde se podíval na svou vyčerpanou kobylu a poplácal ji po pleci.

„Tak ještě jednu cestu, holka," oznámil jí a ona otráveně zařehtala. Znělo to jako jarní řehtačky, kterými kluci na jaře vítali jaro.

„Ještě počkej!" ozvalo se z chatrče, než z ní ta žena vylezla po čtyřech, zachrchlala a ze všech sil si odplivla. Z chumlu slin se něco zablýsklo a ona do svého skromného oděvu ten předmět utřela, než mu podala malý stříbrný prstýnek. „Tohle jí dej," oznámila mu, když se na ni nechápavě podíval. Kobyla svůdně zamrkala.