Nepatřící - Adventní kalendář 2022

Kapitola 2 - Úkol

Druhá kapitola je tady.

ZaFe03

,,Drobečku vstávej.'' strkala do něj čumákem Silná.
,,Už vstávám.'' zavrněl  Drobeček. Opatrně se postavil na všechny čtyři nohy.
Matka je vyvedla ven z doupěte a posadila se vedle alfy. Před ním už seděla Roztomilá a Lstivý. Drobeček se posadil vedle svých sourozenců 
,,Proč tady jsme?" zajímalo Drobečka. Alfa si je nikdy k sobě takhle nezval.
,,Mám pro vás úkol.'' prozradil Alfa ,,Nejhorší z vás bude muset odejít ze smečky. Takže se snažte.''
,,Co je to za úkol?" zeptala se Roztomilá. Trochu se jí klepal hlas. Čekala všechno, ale tohle ne.
,,Musíte něco ulovit. Snažte se ulovit co největší kořist. Kdo z vás uloví nejhorší kořist bude muset odejít.'' vysvětlil Alfa.
,,My ale neumíme lovit.'' zaprotestoval Drobeček.
,,To je vaše věc.'' odsekl Alfa.
Drobeček se podíval na svou matku. Ta mlčela. Nemohla nic dělat.
,,Můžete jít.'' propustil je alfa ,,Přijďte do západu slunce.''
,,Dobře.'' přikývnul Lstivý. A odběhl.
,,Hodně štěstí.'' popřála mu Roztomila.
,,Tobě taky.'' oplatil Drobeček. Roztomilá se vydala cestou do lesa kudy běžel. Drobeček se vydal do lesa na druhou stranu.
Čenichal po zemi. Snažil se najít ve sněhu nějaký pach kořisti, tak jak to dělaly dospělí vlci. Nikde nic. Drobeček se potuloval lesem.
Jednou zahlédl Roztomilou. Nesla v tlamé vyhubleho hraboše. Musel být už napůl mrtvý když ho ulovila. Snažila se ulovit i něco dalšího. V tuhle chvíli nehrálo zádnou roli, že jsou sourozenci. Teď bojovali o přežití.
Najednou ucítil krásnou vůni. Musel to být zajíc. Začal ho stopovat. Několikrát pach ztratil a musel se vracet. Poctivě stopoval zajíce. Stopa ho zavedla až na palouk. A tam se pásl malý vyhublý králík. Tlapkami si vyhrabával ve sněhu trsy trávy.
Opatrně se plížil za ním. Najednou se králik na něj otočil. Drobeček ztuhnul na místě s jednou zvednutou tlapkou. Takhle čekal dokud se zajíc nesklonil zpátky k malým trsům trávy vykukující zpod trávy.
Plížil se dál na palouk. Náhle zahlédnul na druhé straně svého bratra Lstivého. Málem se neudržel, aby nezavrčel. Co ten tady dělá. Tenhle zajic je jeho. Slunce už pomalu zapadalo. Neměl čas ulovit něco dalšího. Prostě ho musí ulovit.
Tiše se plížil dál. Pořád nespustil oči ze zajíce ani ze svého bratra.
Náhle se jeho bratr rozeběhl za zajícem. Byl od něj ale moc daleko. Zajíc se zděšeně rozběhl pryč od něho. Přímo ke Drobečkovi. Ten na nic nečekal a skočil po něm. Jediným stiskem ho zabil, aby se dlouho netrápil.
Zatřepal se zajícem v tlamě. Už se otáčel, aby běžel zpátky do tábora.
Jeho bratr mu vztekle skočil na záda a vrcel ,,Ten zajíc byl můj.''
Drobeček ho ze sebe setřepal ,,Ne já ho stopoval celou dobu. To ty ses tu náhodou objevil.''
,,Ne nebyl.'' zavrčel bratr a začal ho obcházet.
Drobeček nehodlal pustit za žádnou cenu zajíce.
,,Měl si počkat a déle se plížit. Pak bys hp možná ulovil.'' poučil Drobeček bratra.
,,Mě tvoje rady nezajímají.'' odseknul Lstivý.
,,Budou se ti hodit až budeš žít sám beze smečky.'' odvětil Drobeček.
,,To se nestane.'' znovu zavrčel Lstivý. Nečekaně na něj skočil a zakousnul se mu do kůže za krk. Drobeček se ho snažil setřepat, ale nešlo to.
,,Pustím tě až mi dáš toho zajíce'' slíbil Lstivý.
Drobeček už to nemohl vydržet a pustil zajíce.
Lstivý ho popadnul do tlamy ,,Díky.'' zasmál se a odběhnul.
Drobeček pohlédnul na oblohu. Slunce už skoro zašlo. Musel se vrátit do tábora. A neměl co jim přinést. Zpoza sněhu na něj vykoukla malá větvicka borůvčí s jednou zaschlou borůvku.