Ty patříš ke mně

4.kapitola

Liam Blake

Když jsem vešel do bistra myslel jsem si, že se v klidu naobědvám. Vůbec jsem nečekal, že tady potkám jí. Byla krásná. Snad ještě krásnější něž včera. Pokud to jde. Odvrátila ode mně pohled a i když na mě Max stále mluvil, šel jsem za ní. Měla skloněnou hlavu, takže jí vlasy vytvářeli závoj přes který, jí nebylo vidět do obličeje. Měla na sobě úplně obyčejné oblečení. Džíny, bílé tričko a kabát který měla položený vedle sebe. Přesto jí to neuvěřitelně slušelo. Došel jsem až k ní a ona se přesto na mě nepodívala. Pousmál jsem se. 

"Tebe jsem tady nečekal, Kristen." Překvapeně lehce nadzvedla hlavu. Nemyslel jsem to nijak zle, ale Kristen si myslela nejspíš něco jiného. "Můžu se posadit?" Chtěl jsem si s ní promluvit. Chtěl jsem jí požádat zda by neřekla něco svému idiotskému otci. Pomaličku se na mě podívala a já viděl v jejích očích strach a nedůvěru. Tichým ostražitým hlasem se mě zeptala. "Proč?" 

Povzdechl jsem si. Asi to nebude tak jednoduché. "Chci s vámi něco probrat." Kristen zacukali koutky jakoby se chtěla usmát. "Najednou mi vykáte pane Blakeu?" Tomu jsem se musel zasmát. Má pravdu. Nejdřív jí tykám a teď jsem jí začal vykat. "Omlouvám se." To už se Kristen usmála. Celá se uvolnila. Už neseděla tak ztuhle a křečovitě si netiskla ruce. Asi pochopila, že tady nejsem abych jí ublížil. "Neomlouvejte se. A tykejte mi. Nepotrpím si narozdíl od otce na formality." Poté ukázala naproti sobě. "A samozřejmě se posaďte."
"Jen pokud ty nebudeš vykat mně." Usmála se na mě a já posadil se naproti ní. Jednu ruku jsem si položil na opěradlo a opřel kotník o koleno.

Nechtěl jsem to natahovat. Stejně to ničemu nepomůže a pochybuji, že by to Kristen ocenila. Tak jsem to řekl napřímo. "Chci, aby sis promluvila se svým otcem."

Kristen naproti mně ztuhla. Max nám mezitím přinesl naše objednávky. Usmál se na ni a s jistou dávkou optimismu řekl. "Vybral jsem pro tebe tvůj oblíbený sandwich a k tomu jako obvykle limonáda." Mrknul na ní ale ona si ho nevšímala. Max si toho, ale nevšimnul nebo to ignoroval.

Prede mě položil hovězí burger s domácími hranolkami a colou. Chtěl začít konverzaci, ale já ho utnul. "Mohl bys nás nechat prosím. Musím tady s Kristen něco dořešit." Max se na mě podíval a tentokrát po jeho přívětivosti nebylo ani památky. Nejspíš si myslel, že tady Kristen chci...ani mě nenapadá co. Ona ho ale zastavila. "To je v pořádku Maxi. Můžeš jít." Neodešel hned ještě mi stihl říct pár slov.

"Opovaž se jí něco udělat." Jen jsem přikývnul. Jemu to ale zřejmě stačilo. Otočil se a odešel obsluhovat další zákazníky. Než jsem stačil pokračovat, Kristen rychle vyhrkla. "To nepůjde."

Zamračil jsem se. Jak nepůjde? Prostě za ním přijde a řekne mu to. Co je na tom tak těžké? "Proč? Vždyť to není nic těžkého zajít za vlastním otcem." Tomu se jen zasmála, žádné pobavení v tom nebylo.

"Tohle můžeš říct jen díky tomu, že ho neznáš. Znáš ho jen jako pana Davenporta, ale já s ním žila. Je to muj otec. A není nic lehkého na tom si s ním promluvit o věcech, o kterých je naprosto přesvědčený."

"Chci jen, aby mého otce nechal napokoji."
Kristen si poraženě povzdechla. "Já to chápu Liame, ale prostě to nejde. Omlouvám se." Chápal jsem proč to nejde, ale to nezměnilo nic na tom, že aspoň by to mohla zkusit. Zvedmul se ve mně vztek. Postavil jsem se a vytáhl z peněženky dvacet dolarů a položil je na stůl. I když jsem naštvaný máma mě naučila se aspoň vhodně zachovat. A nenechám jí aby za mě platila.

"Tak to se omlouvám, že jsem rušil. Dobrou chuť." Bez dalších slov jsem odešel. Nic na to Kristen neřekla, ale musela si všimnout ostnu v mém hlase. Vyšel jsem na hlučnou ulici New Yorku a zamířil ke svému autu. Tohle byla jen ztráta času. Měl jsem čekat, že nepomůže. Ale špetku naděje jsem měl. Teď to budu muset nějak vyřešit sám.