Nenapadá mě název - 2. verze

16. kapitola

„Pohodlně se usaďte, bude to trvat malinko déle a jdeme na to," nadechla jsem se a spustila:

„Narodila jsem se dvanáctého listopadu a o pět minut přede mnou vykouklo na svět mé dvojče Ráďa. Měli jsme i o osm let staršího bráchu Kubu, ale ten měl rakovinu. Poprvé se z ní dostal, ale později mu našli další nádor, a to už bohužel nepřežil. Chybí mi, ale beru to tak, že teď už mu je dobře a nic ho netrápí. Když zemřel, bylo mu čtrnáct a mě šest. Byla jsem s ním nejčastěji z celé rodiny a vždy ho rozesmívala a on mi vždy vyprávěl, jak si píše s Deem. Několikrát se se mnou taky vyfotil, aby mu poslal, jak se má a co dělá. Milovala jsem chvíle strávené s ním. Ale teď zpátky do současnosti a blízké minulosti.

Pocházím z malé vesničky asi dvě stě kilometrů odtud. Ráďa žije s rodiči a chodí na kuchaře, ale zároveň pracuje v naší nejoblíbenější restauraci ve městě. Taťka je na vozíčku, ale pracuje z domu jako návrhář, bohužel mu moc neplatí. Mamka je na tom hodně špatně zdravotně, ale přesto se stará o domácnost. Nejraději bych doma zůstala, ale na tuhle školu jsem chtěla už od první třídy, tak jsem alespoň domu posílala nějaké peníze z brigád, aby nemusel všechno platit Ráďa s taťkou.

Máme malý rodinný domek s velkou zahradou, na kterou není moc času, takže je hodně zanedbaná. Maximálně se tam seče tráva. Když jsme byli malí, často jsme si tam hráli s kámoši, ale to mamka ještě byla zdravá. Chybí mi ty časy, ale co se dá dělat.

Asi od čtyř let jsme s kluky ze vsi hráli o prázdninách fotbal a na začátku roku na rybníce hokej proti klukům z okolních vsí. Trénovalo se ve volných chvílích, protože jsme pomáhali rodičům, přestože nás od práce často odháněli. Zápasy se hrály již ve zmíněném období. Vítězství se různě střídalo, ale většinou jsme vyhrávali my. Na konci roku se všichni účastníci s jejich rodinou sešli ve vítězné vsi z fotbalu a pořádně oslavili nový rok. Kdo vyhrál hokej, vždy se u nich na vsi na začátku prázdnin konal ples.

Kromě fotbalu a hokeje jsem chodila na judo a sebeobranu k jednomu pánovi od nás ze vsi, který dělal lekce zdarma, tak jsem toho využila. Bavilo mě to a ráda bych pokračovala, ale vzdala jsem se toho, abych mohla jít sem. Často jsem ale trénovala sama v tělocvičně na intru, abych nevyšla z formy. Ráďa se na rozdíl ode mě raději učil vařit a starat se o domácnost. Sice s námi hrál hokej a fotbal, ale nikdy ho to nebavilo tolik jako mě.

Když jsem nastoupila do osmé třídy, musela jsem přestat dělat průšvihy a začít se pořádně učit, protože jsem se sem chtěla dostat, ale musela jsem zkusit zažádat o stipendium, a to by mi neprošlo, kdybych měla na vysvědčení více než pět dvojek. Jop, možná jsem neměla úplně špatné známky, ehm čtyřky a trojky, ale za svým snem jsem byla schopná jít přes mrtvoly, takže jsem většinu odpoledne strávila v hlavou v knížkách, učebnicích a sešitech. O víkendu jsem chodívala během odpoledne ven, abych se z toho nezbláznila. Divila jsem se, že mi to kluci nerozmlouvali. Po přijetí jsem se jich na to ptala a oni mi pověděli, že ví, jak moc tam chci a chtěli mě v tom podpořit a nejlepší možností bylo mě nechat se učit, snažit se a dávat pozor na hodinách. Stala se ze mě tichá klidná holka, která nedělala žádný hlouposti a věnovala se hlavně škole. S kluky jsem se neviděla od prázdnin po devítce a mám pocit, že na mě zapomněli, ale na druhou stranu si říkám, že za necelé tři roky nejde zapomenout na většinu svého života.

Teď jsem tam kde jsem. Jedna z nejchytřejších holek na škole, o které jste si i vy mysleli, že je tichá, stydlivá a s nikým se nebaví. Možná jsem se změnila od osmé třídy, ale to neznamená, že pořád taková nejsem. Chybí mi mé staré já, ale myslím, že teď už budu zase sama sebou, tedy s tím, že si chci udržet dobré známky a nerada bych udělala nějaký průšvih. Tu školu chci dokončit a nerada bych přišla o to stipendium, když kvůli němu tolik dřu," zakončila jsem svůj dlouhý proslov a dojedla poslední kousek pizzy, co jsem měla na talíři.