54. kapitola

7 1 0
                                    

„Gabrielo, já opravdu nechápu, proč mi tady tohle říkáš," řekla jí Vanessa, „mě už hodně dlouho nezajímá, co děláš ty anebo co dělá Chris!" zdůraznila jí, „pro mě za mě se můžete vzít třeba ještě dnes!" dodala. „To by se mi líbilo," zasmála se Gabriela, „ale vím, že tak rychle to nepůjde! Vím, že Chris potřebuje ještě čas a já budu ráda trpělivě čekat! Čekám už hodně dlouho a další čekání na víc mi už ublížit nemůže," řekla jí. „To mě opravdu těší, že ti to čekání neublíží," ušklíbla se na ni Vanessa, „a pokud to je všechno, co si měla na srdci, tak už můžeš jít," dodala. Gabriela vzdychla a tvářila se, že o něčem přemýšlíš. „Víš, Vanesso, já sice ráda trpělivě budu čekat, ale...!" „Co ale?" zeptala se jí Vanessa. „Jakou mám jistotu, že se na mé druhé svatbě s Chrisem nestane to samé, jako na té první? Co když se tam zase nečekaně zjevíš a překazíš to?" přemýšlela Gabriela, „kdyby se to stalo, tentokrát bych byla opravdu už moc zlá!" varovala Vanessu. Vanessa otráveně vzdychla. „Gabrielo, už mě tohle rozebírání o ničem opravdu unavuje!" řekla jí vážně, „nevím, co mám ještě udělat, abych tě už konečně přesvědčila, že mě Chris nezajímá a že už se na tom nic nezmění!" řekla jí velmi důrazně, „jaké oficiální gesto po mně ještě chceš? Mám ti snad Chrise zabalit do balicího papíru a poslat ti ho jako dárek?" zeptala se jí ironicky. „Skvělý nápad!" rozesmála se Gabriela, „ale budu se tvářit, že ti věřím, i když je nám oběma jasné, že si věřit nemůžeme," dodala. „Tak to je samozřejmé," souhlasila Vanessa. „Ale tak dobře, už tě nechám být a budu ti tedy věřit," u slova „věřit" naznačila Gabriela prsty uvozovky, „a hlavně se budu modlit, aby ti vyšel ten tvůj nový vztah! Protože pak z něj můžeme profitovat obě!" dodala se smíchem a odešla. Vanessa zrudla vzteky.

Miguel a Veronica se bohužel přesvědčili o tom, že jim Carlos nelhal a právě byli s José Manuelem v jeho cele. „Vždyť si nic neudělal, tak proč tě tady drží?" zeptal se Miguel José Manuela. „To, že jsem nic neudělal, vím jen já, David a teď vy dva, ale nikdo jiný mi to nevěří!" zoufal si José Manuel, „ten Davidův kolega je stoprocentně přesvědčený, že jsem to byl já, kdo vykradl ten obchod a zabil toho prodavače!" řekl smutně. „Ale vždyť proti tobě nemají žádné důkazy!" řekl mu Miguel. „Mají ale nějakou svědkyni, která jim sestavila můj portrét a která mě už taky identifikovala," odvětil mu José Manuel, „a ještě k tomu věřili i té Carlosově nevymáchané puse!" dodal rozčíleně. „A co se teď bude dít dál?" zeptala se ho Veronica. „To kdybych věděl," vzdychl José Manuel, „jsem úplně na dně, nevím, co mám dělat! Byl jsem jen ve špatnou chvíli na špatném místě a teď mě za to zavřou!" byl úplně zoufalý. „Ne, José Manueli, oni tě nezavřou! To nesmí, protože ty jsi nic neudělal!" snažil se ho Miguel povzbudit. „Nevím, proč," kroutil José Manuel hlavou, „ale mám pocit, že to dopadne špatně! Že už mě od vězení nic nezachrání!" zoufal si. „José Manueli, nesmíš myslet hned na nejhorší!" řekla mu Veronica, „David určitě nedovolí, aby tě zavřeli! Udělá všechno, aby tě odsud dostal," usmála se na něj. „Snad máš pravdu, Veronico," vzdychl José Manuel. „A co Rebeca? Už o tom ví?" zeptal se ho Miguel. „Neví vůbec nic," odvětil mu José Manuel, „neřekl jsem jí ani to, čeho jsem byl svědkem, natož to, že jsem teď zavřený," dodal. „Ale měla by to vědět," řekla mu Veronica. „Nechci jí zbytečně přidělávat starosti," řekl jí José Manuel. „To, že jsi zavřený, před ní neututláš, ani kdyby si chtěl," upozornil ho Miguel. „Já vím," vzdychl José Manuel, „ale už tak se trápí kvůli své sestře a teď ještě tohle!" dodal zoufale. „Neboj se, José Manueli," položil mu Miguel ruku na rameno, „ona to zvládne! Všichni to zvládneme! Nejsi v tom sám, nenecháme tě v tom! Máš v nás plnou podporu," usmál se na něj. José Manuel mu úsměv opětoval a jeho i Veronicu objal.

David seděl ve své kanceláři a přemýšlel, jak z toho José Manuela dostane, když dovnitř vtrhla Rebeca. „Davide, co se děje?" zeptala se ho vyděšeně, „v telefonu si zněl tak vážně! Něco s Alexandrou?" obávala se. „Ne, Rebeco," pokroutil David hlavou, „o Alexandru tentokrát nejde," přistoupil k ní a naznačil ji, aby se posadila. David si sedl naproti ní na okraj stolu a smutně se na ni podíval. „Davide, tak už mi řekni, co se děje?" bála se Rebeca. „José Manuel je zavřený," oznámil jí David. „Cože?" vyskočila Rebeca ze židle, „proč? Jak to, že je zavřený?" nechápala to. „Posaď se, prosím tě," posadil ji zpátky na židli, „všechno ti vysvětlím," řekl jí a odvyprávěl jí všechno o José Manuelově případu. „Davide, ale to je přeci nesmysl to, z čeho ho obviňují!" rozčílila se Rebeca, když se všechno dozvěděla, „on by nikdy nikomu neublížil! Davide, on to neudělal! On to neudělal!" opakovala mu stále dokola. „Rebeco, to mi nemusíš říkat, já to přece vím. Vím, že je José Manuel nevinný," uklidnil ji David, že je na jejich straně, „ale můj kolega je bohužel přesvědčený o opaku, a proto to s José Manuelem nevypadá dobře," řekl jí vážně. „To ne!" rozplakala se Rebeca, „Davide, chci ho vidět, prosím!" plakala. „Samozřejmě," přikývl David a dovedl ji do José Manuelovy cely. „Rebeco!" zvolal José Manuel překvapeně, když ji spatřil. Rebeca mu s pláčem padla do náruče. „My už půjdeme," řekl Miguel, chytnul Veronicu za ruku, oba pokývli na José Manuela a odešli. David zamknul celu a odešel. „Rebeco, miláčku, prosím tě, neplakej!" snažil se jí José Manuel uklidnit. Rebeca ale momentálně nedokázala nic jiného než plakat. Jen José Manuela pevně objímala a plakala.

Láska na druhý pohledWhere stories live. Discover now