Láska na druhý pohled

58. kapitola

„Co ty tady děláš?" zeptal se Chris Victora a stále na něj nenávistně hleděl. „Estela mě sem poslala, abych se podíval, jak probíhají přípravy na večer!" odvětil mu Victor. „Podíval ses, tak můžeš jít!" ukázal mu Chris cestu ven. „Takhle v této firmě jednáte s každým?" zeptal se ho Victor, „žádné zdvořilostní fráze, místo toho ho hned vyrazíte?" dodal ironicky. „Nech si svůj humor pro sebe a vypadni!" přikázal mu Chris. „Když ti to udělá radost, tak teda odejdu," odvětil mu Victor, „ale večer mě tu stejně budeš muset snést," upozornil ho, „a hlavně budeš muset snést to, že tu budu s mojí Vanessou!" dodal s důrazem na slovo „mojí". Chris ho znovu probodával pohledem a poté ho chytil za sako. „Ještě jednou řekneš o Vanesse, že je tvoje a rozbiju ti hubu!" zakřičel na něj a odstrčil ho. Victor se pousmál a v klidu si upravil sako. „Tak do toho," nabádal Chrise, „klidně mi jednu vraž, když se ti uleví! Ale myslím si, že ti to stejnak nepomůže! Vanessina nenávist se ještě prohloubí, když se dozví, že jsi mě bezdůvodně napadl, tím se mi přiblíží ještě víc a já ti tak budu moct znovu říct, že je jenom moje!" smál se mu Victor do očí. „Ty, hajzle!" chtěl se na něj Chris vrhnout, ale v poslední chvíli mu v tom zabránili Alejandro s Gustavem. „Chrisi, co se děje?!" zeptal se ho Gustavo nechápavě a snažili se ho s Alejandrem držet, co nejdál od Victora. „Pusťte mě, ať tomu hajzlovi můžu ukázat, kde je jeho místo!" křičel Chris. „No tak, Chrisi, uklidni se!" okřikl ho Gustavo, „Victore, vysvětli mi to ty," obránil se na něj. „Tati, ty ho znáš?" divil se Chris. „Pracuje u Estely, samozřejmě, že ho znám," odvětil mu Gustavo. „Pane Martinézi, opravdu mě tahle nepříjemná věc velmi mrzí," omlouval se mu Victor, „ale já jsem v tom nevinně. Zkuste svému synovi domluvit!" posměsně se díval na Chrise, „uvidíme se večer, na shledanou," rozloučil se a odešel. „Idiot!" zvolal Chris nenávistně, když ho Alejandro a Gustavo pustili. „A teď mi vysvětli, co to mělo znamenat?" zeptal se ho Gustavo. „Ten magor, co právě odešel, je nový přítel Vanessy," odvětil mu Chris. „Aha," chápavě Gustavo přikývl, „teď už je mi všechno jasné!" soucitně ho poplácal po rameni, „ale, prosím tě, Chrisi! Ta přehlídka je opravdu velmi důležitá, tak se večer pokus držet své emoce na uzdě, ano?" prosil ho. „Pokusím se," slíbil mu Chris. Gustavo přikývl a odešel. „Co vyvádíš, brácho?" zeptal se Chrise Alejandro, „vždyť jsme o tom tuhle mluvily, že nemá cenu se s nimi prát!" připomněl mu, „tobě by se sice ulevilo, ale ten špatný by si byl zase ty!" dodal. „Vždyť já vím!" odsekl mu Chris, „ale já když ho vidím, tak se prostě nemůžu udržet!" zvolal s nenávistným výrazem. „Naprosto ti rozumím!" vzdychl Alejandro.

„Ahoj, Davide," vešla do jeho kanceláře Rebeca. „Rebeco," pousmál se na ni David, „posaď se," ukázal na židli oproti němu. Rebeca se na jednu židli posadila a na druhou položila svůj batoh. „Víš něco o José Manuelovi?" zeptala se. David smutně pokroutil hlavou. „Jakoby se po něm zem slehla," odvětil jí. „A co když se mu něco stalo?" strachovala se Rebeca. „Je možné, že je zraněný, ale když dokázal utéct, tak to určitě nebude nic vážného!" uklidňoval ji David. „Davide, a co bude dál? Co se stane, až ho najdete?" vyptávala se ho Rebeca. „To ti teď přesně nedokážu říct, ale určitě to pro něj bude mít negativní následky," odvětil jí David, „tím, že utekl, vlastně poukázal na to, že je vinný!" dodal vážně. „Ale, Davide, on to přece neudělal! Ty to víš!" zdůraznila mu Rebeca. „Vím, že to neudělal, ale tím, že utekl si teď všichni myslí pravý opak!" upozornil ji David. „Proč se tohle všechno muselo stát?" zoufale se Rebeca ptala sama sebe. „Rebeco, jak už jsem ti slíbil, udělám i nemožné, abych z toho José Manuela dostal!" řekl jí David. „Díky, Davide," pousmála se na něj Rebeca, „ještě, že ti osud přivedl do cesty Alexandru!" usmála se, „protože kdyby ne, tak bych na to teď byla sama!" dodala smutně. David vstal, obešel stůl, přiklekl si k Rebece a objal ji. „Nejsi sama a nebudeš!" řekl jí. Rebeca se od něj odtáhla a usmála se na něj. „Mimochodem, když už jsi zmínila Alexandru, tak jsem ti včera jednu důležitou věc neřekl," uvědomil si David. „Jakou?" zeptala se ho Rebeca. „Alexandru včera propustili z léčebny," odvětil jí David. „Vážně?" zaradovala se Rebeca, „alespoň jedna dobrá zpráva," usmála se, „a jak je na tom? Je v pořádku?" vyptávala se. „Je na tom moc dobře," usmíval se David, „alespoň částečně je zase tím, kým byla!" dodal. „To jsem moc ráda," usmála se Rebeca. „Kdyby si jí chtěla vidět, tak můžeš přijít! Bydlí teď u mě!" řekl jí David. „Ne, Davide," pokroutila Rebeca hlavou, „samozřejmě bych ji ráda viděla, ale tím, že si řekl, že je částečně tím, kým byla, je mi jasné, že mně ještě vidět nechce! Že mi ještě nedokázala odpustit!" byla smutná, „a teď když je po dlouhých letech zase šťastná, tak jí to štěstí nechci kazit hned ze začátku!" dodala. „Je mi to líto, Rebeco," řekl jí David smutně, „pokusím se Alexandru přesvědčit, aby si s tebou promluvila!" slíbil ji. „Ne, Davide, nedělej to! Nemělo by to smysl," odrazovala ho Rebeca od toho, „to Alexandra se sama musí rozhodnout, jestli si se mnou někdy bude chtít promluvit nebo ne," dodala vážně. David souhlasně přikývl.