Láska na druhý pohled

62. kapitola

Byla jedna hodina ráno, když Martinézovi probudil zvonek u dveří. „Kdo to otravuje takhle pozdě?" nadával Chris, když scházel ze schodů. Kousek za ním šel Alejandro. Chris otevřel dveře a dovnitř vešel policista. „Promiňte mi tuto pozdní hodinu, ale potřebuji mluvit s panem Martinézem!" řekl jim policista. „A se kterým?" zeptal se ho Alejandro. „S Gustavem Martinézem!" upřesnil policista. Chris a Alejandro se podívali vzhůru a viděli, že Gustavo i s Beatriz, už přichází. „Co se děje?" zeptal se Gustavo. „Pan Gustavo Martinéze?" ujistil se policista. „Ano," přikývl Gustavo. „Je mi to líto, pane Martinézi, ale přináším vám špatnou zprávu! Vaše dcera Carolina měla autonehodu!" oznámil jim policista. „Proboha!" zhrozil se Gustavo a i ostatní byli ve velkém šoku. „A co je s ní?" vzpamatoval se jako první Chris. „Byla převezena do nemocnice! Měli by jí právě operovat!" řekl jim policista, „její stav je ale velmi vážný!" dodal. „Panebože! Moje holčička!" vytryskly Gustavovy slzy, „musíme hned jet do nemocnice!" vyběhl nahoru po schodech a Beatriz běžela za ním. „Ve které je nemocnici?" zeptal se policisty Chris. Policista mu odpověděl a poté odešel. Chris a Alejandro už také na nic nečekali a běželi se převléct.

Miguel tou dobou už dorazil do nemocnice. Carlos měl, na rozdíl od Caroliny, u sebe telefon, a tak Miguela snadněji kontaktovali. „Prosím vás!" přiběhl Miguel k recepci, „volala mi policie, že do této nemocnice přivezou mého bratra, který měl autonehodu!" vysvětloval recepční. „Jak se jmenuje váš bratr?" zeptala se ho recepční. „Carlos Vidal," odvětil jí Miguel. „Počkejte moment, zavolám doktora," řekla mu recepční a vytočila číslo. Po chvíli dorazil na recepci lékař. „Pan Vidal?" oslovil Miguela. „Jak to vypadá s mým bratrem?" zeptal se ho Miguel vyděšeně. „Je mi to líto, pane Vidale, ale váš bratr zemřel!" oznámil mu lékař. Miguel úplně ztuhnul. „Váš bratr měl velmi silné vnitřní krvácení a už v sanitce se ho pokoušeli oživovat a my pak pokračovali i tady, ale už jsme nemohli nic dělat!" vysvětloval mu lékař. „Pane bože!" chytil se Miguel za ústa a z očí mu vytryskly slzy, „jak se to vlastně stalo?" zeptal se chvějícím se hlasem. „Váš bratr řídil pod vlivem alkoholu a nezvládl řízení!" odvětil mu lékař. Miguelovi stékala po tvářích jedna slza za druhou. „Ta dívka, co jela s ním, ještě bojuje o život, ale také to nevypadá dobře!" dodal lékař. „Dívka?" zarazil se Miguel, „kdo?" zeptal se. Lékař se podíval do papírů. „Carolina Martinézová!" odvětil mu. „Carolina?!" byl Miguel na dně ještě víc. „Znáte ji?" zeptal se lékař. Miguel přikývl a z očí mu vytryskly další slzy. „Upřímnou soustrast, pane Vidale!" podal mu lékař ruku a poté odešel. Miguel se posadil na nejbližší lavici. „Carlosi!" podíval se vzhůru, „nedokázal jsem se o tebe postarat! Nedokázal!" plakal, „a Carolina! Ne, ona nesmí umřít! Ona ne!" plakal ještě víc. Po chvíli vytáhl z kapsy mobil a vytočil Veroničino číslo. Ozvala se mu ale pouze hlasová schránka, a tak jí nechal vzkaz. „Veronico, až si poslechneš tenhle vzkaz, tak za mnou, prosím, přijeď do nemocnice! Carlos zemřel a Carolina bojuje o život!" plakal do telefonu a poté zavěsil. Nakonec si zabořil hlavu do dlaní a dál usedavě plakal.

Rozednilo se. Susana se vrátila domů z nákupu ve chvíli, kdy Rebeca vyšla ze svého pokoje. „Ahoj, mami!" smutně ji Rebeca pozdravila a posadila se ke stolu. „Rebeco!" ustaraně se na ni Susana zahleděla, „ty jsi zase celou noc nespala, viď?" políbila ji na čelo. „Nešlo to! Musím pořád myslet na José Manuela!" řekla jí Rebeca, „mám strach z toho, co by se mu mohlo stát!" dodala vážně. „Nesmíš myslet hned na nejhorší!" radila jí Susana, zatímco vyndávala nákup z tašek, „Davidovi neřekneš, že jsi ho viděla?" zeptala se jí. Rebeca se své matce svěřila, že pomohla José Manuelovi k útěku, ale že s ním chtěla utéct také, to jí raději zatajila. „Nemůžu mu to říct!" odvětila jí Rebeca, „roztrhnul by mě jako hada!" dodala se smíchem. „Aspoň se mi tě podařilo rozesmát!" usmála se na ni Susana. Rebeca se pousmála. „A co včera setkání s Alexandrou?" změnila téma, „proběhlo všechno v pořádku?" zeptala se. Susana s úsměvem přikývla a posadila se. „Jenom mě mrzelo, že jsem ji viděla poprvé po dlouhé době a na naše další setkání zase budu muset dlouho čekat!" řekla smutně. „Teď už to nebude tak dlouhé jako těch sedm let!" chytla jí Rebeca za ruku a usmála se na ni, „jsem šťastná, že máš zase obě dcery!" dodala. „A já věřím, že brzy i ty budeš mít zase svou sestru!" usmála se na ni Susana. Rebeca smutně pokroutila hlavou. „Já už tomu přestala věřit! Smířila jsem se s tím, že mi Alexandra nikdy neodpustí!" řekla chvějícím hlasem. Susana se na ni smutně podívala a pevně ji objala.