Klobouk

Kapitola 2. - Maja

Ležel na posteli v ložnici tak dlouho, dokud mu nezačalo v břiše kručet od hladu. Hleděl na strop nad sebou a střídavě se přes něj přelévaly vlny horkého hněvu, dusivého smutku a zoufalství. Zvednul se až když měl pocit, že se všechen ten zmatek slil do jednotného šedavého bahnitého zábalu. Vyšel ven z ložnice, prošel obývákem, kde mu pohled zaletěl k jeho tašce, která ještě stále ležela tam, kde ji předtím upustil. Chvilku jen tak stál a přemýšlel, že by ji zvednul, nakonec v sobě ale nesebral tu sílu a pokračoval dál.

Když ovšem otevřel kuchyňské dveře, strnul a zastavil se na místě. Dočista zapomněl, že tu číslo 64 je. Malá robotická dívenka seděla u stolu, houpala nohama a kreslila si něco propiskou do požuchlaného sešitu, ve kterém poznal jeden ze svých nepoužitých. Kde by taky Lena vzala papír? Ta na všechno používá tablet. Když otevřel dveře, zvedla dívenka hlavu od stránky a podívala se na něj. Houpání nohou ustalo.

„Dobrý den," pozdravila jej zdvořile a Varakovi se zhoupnul žaludek. Co má s tímhle doprdele teďka dělat?

„Ahoj," zabručel jenom, zatímco pár kroky došel k lednici a otevřel ji. Z bílého světla na něj zpátky zíralo půl okurky a jedna balená voda a on nechal ledničku znova se zavřít. Celou dobu jej sledoval pár nepřirozeně modrých očí.

„Maminka nikdy nenakupuje. Jí donášku," řekl tenký hlásek a Varak se opřel zády o kuchyňskou linku. Opět si promnul čelo a oči.

„Tak donášku, jo?" zamumlal spíš pro sebe, ale 64ka vážně přikývla. Chvilku bylo ticho přerušované jen občasným zaškrábáním tužky na papíře, než se Varak odstrčil od linky a sednul si na židli naproti robotce.

„Maminka? Proč jí tak říkáš?" zeptal se po chvíli.

„Řekla mi, že jí tak mám říkat, když se o mě tak hezky stará," pokrčila rameny.

„Díkybohu, už jsem se lekl, že mi začneš říkat tatínek. To by mě asi kleplo," zamumlal a najednou měl pocit, jako kdyby se pohled oněch modrých oček zaostřil na jeho osobu.

„A jak vám tedy mám říkat?" zeptala se 64 a Varak na ni chvilku hleděl, než mu došlo, že by vážně měl něco vymyslet. Vypadalo to totiž, že se svého nového „dítěte" jen tak nezbaví. Bude si muset pořádně pročíst tu fakturu a zkontrolovat, jak funguje vracení zboží.

„Ehm, Varak asi bude stačit?" pronesl nejistě a sledoval, jak se robotka jako kdyby na chvilinku zamlžila, než se její úsměv opět roztáhl doširoka.

„Jasně, Varaku!" prohlásila a opět se sklonila nad sešit.

Chvilku tedy jen seděl, prohlížel si špičky prstů a převracel tenhle den v hlavě pořád dokola, než se opět ozval jeho již mírně zoufalý žaludek ve formě zakručení. Varak se zašklebil, načež se opřel o stůl a opět se postavil. Půjde si dát něco k jídlu k Modrýmu Pudlovi. S trochou štěstí budou mít zrovna naražený sud něčeho pitelného a on spláchne tu nepříjemnou pachuť písku a hádky. Vrátil se tedy do obýváku s posledním letmým pohledem na kreslící si robotku přes rameno, kde strávil chvilku hrabáním se v obsahu tašky, než slavnostně vylovil svoji koženou peněženku se slevovou kartičkou na pudlovy smažené nudle.

Potom konečně odnesl tu tašku do ložnice, ze skříně vytáhl svoji starou riflovou bundu, do jejíž kapes se vešlo všechno, co potřeboval, a otočil se zpět do obýváku, že půjde ven. Málem však vypustil duši, jelikož ho probodl pohled oněch jasných modrých očí.

„Ty někam jdeš, Varaku?" zeptala se robotka a on vyfoukl zadržovaný dech. Pohybovala se nějak potichu, ne? Byly i opravdové děti tak děsivé?

„Jdu si koupit nějaký jídlo. Tady je houby," řekl, když ho dostihla nepříjemná myšlenka. A opravdu, 64 jeho obavy ihned potvrdila.