Klobouk

Kapitola 5. - Klobouk

Navzdory svému počátečnímu plánu se Varak ke čtení podmínek vracení Kaorey robotů nějak ne a ne dostat. Vše to vyvrcholilo jednoho dne zhruba měsíc po jeho návratu domů a úspěšném vystěhování Leny, kdy mu dorazilo oznámení datumu dalšího blížícího se výjezdu z města od toho dne za měsíc. Toho večera si sedl místo s Majou k televizi do kuchyně, a do půlnoci studoval obchodní podmínky.

Po jejich dočtení si promnul unavené oči, opláchl obličej vodou, a odebral se spát, aniž by vracení malé robotky jakkoliv víc řešil. Věděl, že to bude muset udělat, ale nemohl si pomoct. Aniž by si to chtěl připustit, přirostl mu ten malý chvíst k srdci rychleji, než by to považoval za možné. Místo toho, aby ji konečně vrátil, převracel v hlavě nejrůznější fantastické scénáře o tom, jak si ji nechat.

Vždy se po takových úvahách přistihl o něco více na pochybách než předtím, a nejednou se v noci, když ji uložil ke spaní, vydal ven, projít nočními uličkami. Na noci ve městě ale bylo něco jiného než na noci na základně, kde mohl z okna pohlédnout na nekonečnou planinu. Tady mu noční bdění klid nepřinášelo.

Trávil tak tedy většinu svého času buď debatami se sebou samotným nebo objevováním života po boku malé energické robotky. Večer co večer ho představa vracení jí trápila čím dál více. Z postele sledoval otcův klobouk ve snaze vzpomínat na své dětství, a než se nadál, už si plánoval, co si s Majou užijí příště. Bylo to beznadějné.

Alespoň další z jeho problému se tvářil jako vyřešený. Jistě, Lena se nechtěla vzdát snadno, ale poté, co se potkal s Larrym, který mu doporučil skvělého právníka v těchto záležitostech, se jeho již bývalá žena rozhodla podepsat jak rozvodové papíry, tak majetkové vyrovnání, bez dalších větších obtíží. Popravdě Varaka to, jak snadno ustoupila, poněkud překvapilo, po několika probděných nocích, které strávila bušením na jeho dveře a ječením přes celý panelák což vyústilo v hromadu sousedů stěžujících si na rušení nočního klidu.

Nejvíce nepříjemná situace nastala, když potkal jednu z jejich společných známých, která mu uprostřed ulice vynadala tak, že musel Maje držet ruce na uších, i to se ovšem vyřešilo a on od ní o dva dny později dostal omluvnou zprávu. Očividně už se k ní dostala i jeho strana příběhu. Člověk se vždycky mohl spolehnout, že se tajemství sdělená Larrymu dostanou ke všem jen lehoučce zúčastněným lidem.

Bylo to pondělí před jeho posledním týdnem ve městě, když se konečně rozhodl a domluvil si termín vrácení 64 na další pondělek v poledne před odjezdem. Mohli ji snadno přeprogramovat a opět poslat do oběhu, dokonce slíbili, že mu vzhledem k okolnostem jejího nákupu vrátí většinu peněz. Měl by se radovat. Místo toho seděl na gauči, a když se ho Maja ptala, jestli je smutný, ze všech sil se nutil potlačit slzy.

Rozhodl se udělat následující týden tím nejlepším z celého jejího života. Života, který si nebude pamatovat. Života... Je to vůbec život? Neměl by být. Nikdy předtím Varak o vnitřním fungování robotů tolik nepřemýšlel, jako v okamžicích, kdy malou sledoval se smát nebo brečet. Co když... co když to je život?

Je známým faktem, že Kaorey děti jsou pouze naprogramované počítače. Velice umně vytvořené stroje dílem umělá inteligence, dílem lidský zásah. Jenže ono to tak nevypadalo, když Maja zakopnula na procházce v robozoo a odřela si koleno. Nevypadalo to tak ani když se s vyjeknutím schovala za jeho nohy, jak okolo ní v umělé realitě proletěl malý kosmický dron. Nevypadalo to tak, když se rozbrečela, protože jí na zem spadla její oblíbená zmrzlina, ani když mu s vážným výrazem vysvětlovala, proč je Princezna Hanna lepší pohádka než Robotický pes Rob.

Rozhodl se tedy toho neodbytného červa v podobě jeho zmateného svědomí prozatím ignorovat a plně se ponořil do jejich posledních společných dnů. Strávili hodiny procházkami po městě a projížďkami svištěm. Snažil se jí vysvětlit všechno, co ji zajímalo, a když selhaly jeho vlastní znalosti, vydali se strávit celý den ve vzdělávacím parku. Pokračovali na žádost Maji další den ihned do muzea a knihovny, než se ten následující rozhodli zapomenout na vzdělávání a užít si odpoledne v zábavním parku.

Nejspokojeněji ale Maja vypadala večer, když si s Varakem sedli buď to kuchyně, nebo na gauč, a místo pohádek dokázala celé hodiny poslouchat jeho vyprávění o světě tam venku. Nic její oči nerozzářilo tak, jako když jí popisoval dlouhé horké dny a o něco chladnější noci plné hvězd lehce viditelných, když si troufnuli na okamžik neuposlechnout bezpečnostní předpisy a pootevřít střešní vchod, jednotvárnou venkovní stravu složenou z instantního jídla či mrazem sušených potravin a každou ze stanic, které kdy navštívil. Jako když jí vyprávěl o svých spolupracovnících a jejich zážitcích.

O Nanet, svérázné inženýrce, která si svoji práci vybojovala navzdory odporu její rodiny, a byla jedním z nejchytřejších lidí, které kdy poznal. O Helerovi, který mu byl v mnoha bryndách obrovskou pomocí a přítelem, ale o jehož životě ve městě nikdo nic nevěděl. I o malém a prostorově výrazném Jarefovi, který měl srdce ze zlata, i když tak po dlouhých dnech v rozžhavené kabině nevoněl.

Maja poslouchala s otevřenou pusou, nastraženýma ušima a nadšením v srdci, stejně jako kdysi Varak poslouchal svého otce. Byly to tyto večery, kdy byli oba nejšťastnější. Poté ji ovšem musel uložit a vrátit se do své ložnice, kde dlouho do noci sledoval pohybující se stíny na stropě a jeho mysl se ne a ne ztišit.

Byla neděle. Poslední den s Majou. V noci toho Varak, jak už se stávalo zvykem, moc nenaspal, ale ráno začínalo živě. Společná příprava snídaně. Společné dopoledne u pohádek. Společná procházka na oběd. Po cestě zpět ho Maja uprosila, aby se šli ještě jednou podívat na výhled z města. Varak jí tentokrát na otázky odpovídal se staženým hrdlem, a když prohlásila, že se tam ven jednou podívá s ním, jen přikývl hlavou a nedokázal se jí podívat do očí. Večer si sbalil věci.

Pondělní ráno bylo tiché. Robotka jako kdyby vycítila změnu v atmosféře a oba dva svoji ovesnou kaši snědli v němotě. U stolu potom seděli ještě dlouho, i když jejich talíře už byly dávno prázdné. Hodiny na troubě byly jediným ukazatelem ubíhajících minut. Potom si Maja šla do obýváku kreslit a Varak se zavřel v ložnici, kde se posadil na okraj postele a dlouho s hlavou v rukách pozoroval svoji pootevřenou tašku.

Poledne se blížilo. Pomalu přetáhl zip a zavazadlo zavřel, než se zvedl na nohy a zvrátil hlavu dozadu. Stropní světlo ho oslnilo skoro jako pouštní slunce. Opět sklonil hlavu k zemi a několikrát zamrkal, aby se zbavil mžitek, když mu pohled padl na jeho starou rodinnou fotografii. Klobouk...

Poručil si už dále nepřemýšlet. Oblékl si na sebe svoji bundu, tašku přehodil přes rameno, a pár kroky přešel ke skříni. Stáhl z ní klobouk dolů a vytřepal z něj prach. Znovu se rozhlédl po ložnici, než se mu rozhodnutím utvrdil výraz na tváři a on vyšel z ložnice ven. Maja zvednula hlavu od kreslení a při pohledu na jeho bundu i tašku se nadšeně zazubila.

„My jdeme na výlet?!" vyjekla a vyskočila od kreslení.

„To si piš, chvíste," přikývl vážně. „Utíkej si pro bundu a boty," kývl na ni s drobným úsměvem a následoval její cupitáni do předsíně, kde už si pečlivě šněrovala tkaničky. I on se obul, ale když už se chtěla natáhnout po klice, zastavil ji.

„Počkej chvilku, Majo," oslovil ji a dřepnul si naproti ní.

„Tohle... tohle není obyčejný výlet," začal a pokusil se polknout náhle vzniklý knedlík v krku.

„Je to speciální výlet?" zeptala se zmateně a on přikývnul.

„Strašně speciální. Jdeme se vydat na veliké dobrodružství. Takové, jaké se nám nikdy ještě nestalo, víš?" začal vysvětlovat a ukázal jí klobouk, který držel v rukou.

„Před každým velkým dobrodružstvím je důležité říct si několik věcí, maličká. Tohle... tohle je klobouk, který jsem dostal od svého táty, když jsem byl malý. Dobrodružství jsme spolu podnikali spoustu, tak jako teď ty a já, a jako tehdy můj táta, rád bych ti tenhle klobouk dal. Aby sis pokaždé, když si ho nasadíš, pamatovala, že tě mám rád," prohlásil a pohladil ji po tváři, než jí ho opatrně nasadil na hlavu.

„Je mi velký," prohlásila se zahihňáním Maja, když jí spadl kousek přes oči. Varak jí ho třesoucíma se rukama spravil a přes čím dál tím více mlžící se zrak si ji s ním na hlavě pořádně prohlédl.

„To nevadí. Dorosteš do něj."