Klobouk

Kapitola 4. - Poušť

Varak měl pocit, jako kdyby svět okolo něj vyplnil zvláštní šum. Když přešlo to nejhorší a uvědomil si, jak ho ze sezení na podlaze začala bolet kostrč, postavil se na nohy. Pohled mu padl na zbytky snídaně na stole, a tak se sebral a šel to uklidit. Pozůstatky vajíček shodil do koše, nádobí dal do myčky, než si opláchnul ruce s otočil se k Maje.

Vypadala vyjukaně. Varak se jí nedivil.

„Zkoušela jsi už někdy vařit?" zeptal se.

„Ne," zavrtěla robotka hlavou.

„A chtěla bys to zkusit? Nejsem žádný přeborník, ale je tady jedno jídlo, které mě naučil můj táta, a nikdy nezklame," pousmál se, když Maja dychtivě zakývala hlavou. „Tak pojďme na to," prohlásil a dali se do práce. Všemi těmi roky automatizované pohyby do sebe přirozeně zapadaly a jejich známost ho zvláštně uklidňovala, stejně jako ho bavilo sledovat Majin soustředěním vystrčený jazyk, zatímco se pekelně soustředila na krájení brambory, kterou jí přidělil, na kousky co nejvíce podobné tomu, který jí ukázal.

Přemýšlel, jestli on měl tehdy taky na obličeji tak zvídavý výraz, když se do hrnce nasypalo různé koření. Jestli se taky ptal na každou jednotlivou ingredienci, jestli mu oči taky tak zářily, když mu někdo vysvětloval, jak se znovuobjevila mrkev poté, co průzkumníci našli jeden ze zapomenutých bunkrů se semínky. Jestli taky nadšeně zatleskal, jak se po skoro hodině vaření nadzvedla poklička a spolu s párou se do vzduchu vznesla úžasná vůně.

Varak pojedl střídmě, ale pojedl, zatímco Maja vyčistila misku do poslední kapky a šla si přidat. Tohle jídlo si vařil vždycky, když se cítil pod psa. Něco na té chuti, kterou měl spojenou s dětstvím a domovem, ho dokázalo na chviličku vrátit o pár desítek let zpátky do doby, kdy bylo všechno jednodušší. Do doby, kdy jeho největší starostí bylo sebrat tátovi z hlavy klobouk a snažit se protáhnout večerku.

Potom mu 64 pomohla naložit nádobí do myčky a přesunuli se do obýváku na gauč, kde zahrabaní pod dekou zapnuli televizi a Varak se tam pokusil najít nějaký pořad vhodný pro děti. Poté, co překonal menší životní krizi, když zjistil, jak strašně moc současnou dětskou zábavu nechápe, už vysílání úplně vyřadil a zavřel si oči. Vysoké hlasy animovaných postaviček se ztratily v šumu, který ho opět pohltil. Znělo to trochu jako déšť.

...

Z dřímotu ho vytrhlo cvaknutí kliky a lehký skřípot otevírání dveří. Zamžoural na svět skrze slepená víčka, ale jak spatřil Lenu ve vstupu do ložnice, byl rázem úplně vzhůru. Udělala sotva půl kroku do místnosti, když se jejich pohledy střetly. Zarazila se na místě, uhladila si látku šatů, a zhluboka se nadechla.

„Já... měla jsem včera reagovat jinak. A dnešek byl taky strašný. Byla jsem úplně na mol a nedokázala jsem se udržet," povzdechla si a sklopila oči. Varak se ohlídl na tvrdě spící Maju, než ztlumil zvuk televize a posadil se.

„Leno..." opřel si ruce o kolena a zhluboka se nadechl. „Jak dlouho už tohle trvá?" podíval se jí do očí a sledoval, jak uhýbá pohledem.

„Jak dlouho co? Každý si jednou za čas zajde na drink, ani ty nejsi žádná výjimka," zahučela a on zavrtěl hlavou.

„Jak dlouho mi lžeš?"

Lena otevřela pusu, ale po chvilce ji opět zavřela. Hleděla na něho známýma modrýma očima. Očima prosícíma ho, ne, vyžadujícíma po něm, aby nepokračoval. Jenže on musel.

„Jak dlouho to je, co jsi skončila v práci? Jak dlouho, co všem tvrdíš, že už nejsme spolu? Jak dlouho, co mě zase podvádíš?" vyjmenoval na prstech jedné ruky ty tři největší zrady. Lena párkrát otevřela a zavřela pusu, než přešlápla na místě.