Losing Game: Next Chapter

9. kapitola - plamen

V autě panuje relativní klid. Ticho, který mezi náma visí, přerušujou tichý tóny linoucí se z puštěnýho rádia. Všemi smysli se soustředím na cestu před náma, ale moje tělo reaguje na jeho přítomnost neuvěřitelnou husí kůží, i když venku panuje teplo svojí pevnou rukou. Slyším každej jeho hlasitější nádech, kterej se prolíná s tepáním v mých uších. Srdce bije jako zvon na poplach. Rychle, bezprostředně a celkem i hlasitě. Vnímám to tak, jako by někdo neustále tloukl do bubnů. Vůně drahý kolínský se zabodává do mých nosních direk a v hlavě mi díky tomu vypuká jakási eufórie. Tu vůni znám. Znám jí až moc dobře a důvěrně, než abych to mohl přehlížet.

Ztěžka oddechnu a snažím se uklidnit svoje rozbouřený hormóny. Mám na práci daleko důležitější věc, než vnímat jeho přítomnost. Někdo se mě snaží vydírat nejen tím, že o nás ví, ale taky tím, že nás táhne na místo, kterýmu jsem se docela slušně celej rok vyhejbal. Moc lidí tam nechodí, tu dva metry hlubokou díru v zemi lemuje jenom les bez nějaký pěší zóny. Lidi se odtamtud drží dál, ale ne kvůli nějaký hloupý legendě. Jen na tom místě prostě není nic zajímavýho. Občas se tam nějakej sportovec vydá na svoje běžecký maratóny a tahle prohlubeň slouží jako zastávka, ale ani to se moc často nestává. Lidi z Crestbury zkrátka na tyhle tůry po lese nejsou. Většinou stačí požádat Hanka o procházku po vinicích a máte o výlet postaráno.
Plus právě pro Hanka, že za to nevybírá vstupný. I když teď s tím plotem je všechno možný.

V motoru mírně zašramotí a já zařadím, čímž šramocení ukončím. Chris mě upozorňoval, že motor občas blbne, když mi předával klíčky. Sám se tenkrát divil, proč chci jeho starou ojetinu, když jsem koupil zbrusu nový auto. Neřekl jsem mu důvod, ani nikomu jinýmu. Prostě jsem to odůvodnil tím, že jsem mu chtěl udělat radost, což samozřejmě nebyla lež. Ale taky to úplně nebyl prvotní záměr, jakej jsem měl. Vlastně ani koupě auta nebyla prvotní záměr. Ten přišel až po tom, co jsem si uvědomil, že ty peníze jsou špinavý a mě by hryzalo svědomí, kdyby koupě za jejich hodnotu ležela na mym jménu.

"Děda mi říkal, žes za ty peníze koupil nové auto," vyjde z něj nenuceným tónem a docela mi přijde, jako by mi četl myšlenky. Je až obrovská náhoda, že vytáhne něco takovýho v momentě, kdy nad tím vlastně polemizuju ve svý hlavě. Neodpustím si překvapenej pohled, kterej mám ale přišpendlenej na silnici. Nehodlám se na něj podívat. "Předpokládal jsem, že pro sebe. Když mi řekl, žes ho daroval Chrisovi, byl jsem mírně překvapený. Proč jsi daroval tak drahé auto svému bratrovi, zatímco jezdíš v tomhle?"

Povrchnost při tom posledním slově je nepřeslechnutelná. Jako by se štítil na cokoliv tady sáhnout. Jako by bylo pod jeho úroveň usedat do staršího a ojetýho auta, který už má něco za sebou. Dopaluje mě to, protože právě tohle auto mi dává pocit svobody. Pokaždý, kdy není jeden z mých slibných dní, kdybych se dokázal držet pod kontrolou, nasednu za volant a jen tak brouzdám po okolních vesnicích a městech. Uklidňuju se zastávkama na místech, kde jsem ještě nikdy nebyl. A když se cítím vyrovnanej, v rámci možností, vracím se zpátky domů. Proto mě ta jeho poznámka vytáčí a mám chuť zastavit a vyhodit ho ven.

"Tohle," odplivnu stejně tak, jako on, "je auto jako každý jiný. To, že se ti nevyhřejvá prdel, když děláš totální hovno, neznamená, že to není auto. Takže buď tý dobroty a neurážej něco, čemu vůbec nerozumíš."

"Nemusíš se hned urážet," vyjde z něj znuděně a já mám sto chutí ho opravdu vysadit, ať si to dojde pěšky. Byl to blbej nápad chodit za ním. "Nemyslel jsem to nijak zle, jen mi zkrátka nejde do hlavy, že jsi auto za několik desítek tisíc daroval svému bratrovi, kdežto ty jedeš v autě s cenou tří číslic."

"Chris ho potřeboval víc, než já," odvětím podrážděně bez špetky slitování. "A mně tohle vyhovuje. To auto mám rád. Dal jsem mu ho, protože s těma penězma nechci mít nic společnýho."