Losing Game: Next Chapter

19. kapitola - třetí úkol

Za noci bouřlivé,
zdá se snadné,
vyřknout tajemství rodinné.

Pár slaných kapek cítit
a veškerou lásce bránící propast vymýtit.

Pravda zakotvena v matraci jest,
pud radí, ať vášní necháš se vést.

Ráno však těžší o to je,
když už pravdu noc nekryje
a ani bůh už tvé hříchy nesmyje.

Je mi jasný, jakou noc má na mysli a je mi i úplně jasný, jaký místo máme jít plenit tentokrát. Tu noc mám v hlavě vrytou jako něco, co se nikdy nevymaže, ani kdybych ztratil paměť. Vsadím se, že by to byla první věc, na kterou bych si okamžitě vzpomněl, kdyby se náhodou stalo, že bych zapomněl. Byl to totiž něčekanej výbuch emocí, kterej jsem nemohl korigovat. A byla to noc, která pro mě změnila úplně všechno. Kdy se pro mě James stal středobodem světa, kterej jsem neuchránil před zkázou.

Stojím uprostřed uličky a přemejšlím, jestli za ním jít. Nechci s ním mluvit, ani mu stát nějak blízko a rozhodně nechci víst debaty o tý noci. Ta je bezpečně uschovaná na každej depresivní stav, kterej přijde. Ta vzpomínka je jako připomínka toho, kdo jsem byl a koho už možná nikdy nedostanu zpátky. A nechci to probírat s Jamesem. Ne po tom, co vím, že on ke mně žádný podobný city už nechová. Proto je težký se teď rozhodnout. Nejradši bych to vyřešil sám. Bez jeho pomoci. Jenže vím, že nemůžu a to hned z několika důvodů.

Zaprvé, tahle celá věc se týká i jeho. Je to naše společná historie a on má právo vědět, co všechno chce anonym. Navíc už při minulým úkolu adresoval nás a nejen mě. Zadruhý, ten hotel v Runhillu je pro smetánku společnosti. Já se tenkrát jen vetřel k jeho schopnostem, takže pokud mě má někdo znovu dostat dovnitř, pak je to on. Jen je otázka, zda se jedná o ten samej hotelovej pokoj, v jakym jsme byli. Předpokládám ale, že jo. A že v tom pokoji něco bude. Něco, co by mě, nás, mohlo světu odhalit. Takže nepřichází v úvahu, že bych ho z tohohle našeho třetího společnýho vystoupení vynechal.

"Děje se něco?" otáčí se na mě Garry zamračeně. Jeho obličej mi akorát připomíná, že vím o Jayovi a Jamesovi. A nemůžu mu mít za zlý to, že mi o tom řekl. Vždyť ten kluk nemá ani ponětí, co za tlačítko zmáčkl a jakou destrukci ve mně spustil.

"Nic," odpovídám monotónně. "Nevíš, jestli je tady šéf? Potřebuju s ním mluvit."

"Jo, je tady," kývne hlavou a natočí se směrem k severní pergole. "Sedí tam na schodech a s někým telefonuje."

Zvednu se na špičky, abych přes keře viděl k severní pergole. Garry je přece jen vyšší, než já, takže tam dohlídne i bez pomoci. Jakmile však zahlídnu ten jeho zahloubanej pohled, mám pocit, že bych za ním zrovna teď neměl chodit. Netváří se zrovna přívětivě. Což on podstatně nikdy za celou dobu, co je zpátky. Aspoň ne na veřejnosti. Jenže tyhle myšlenky musej jít stranou. Chci ten úkol vyřešit co nejdřív to půjde, a když to budu odkládat, nikam se nedostanu. Ať už má jakýkoliv Libertonský starosti, tohle musí bejt přednější.

"Dík," obejdu Garryho a rozcházím se směrem k Jamesovi.

Nohy mi s každým krokem těžknou, stejně tak i ruce, v hlavě mám bouři myšlenek a srdce zpívá milion zlomených tónů, když je jeho přítomnost blíž a blíž. Všechno to potlačuju do sebe. Je mi jasný, že jednoho dne to vybuchne jako časovaná bomba, která nenechá kámen na kameni. Já jen doufám, že on už u toho nebude a já se potom budu moct posunout dál. Ať už je to kde jen chce.

Deset kroků k němu si všímá, že mířím jeho směrem. Pokládá telefon vedle sebe a přes sluníčko, který mu zaplavuje tvář, na mě mhouří oči v očekávání. Jeho emocionální stav, co se týče očí, se nijak nezměnil. Pořád je tam pusto a prázdno, ale od tý naší konverzace už dokážu určit, kdy něco cítí a kdy naopak všechno skrývá. Teď je ta druhá možnost. Obrňuje se proti mý osobě stejně tak, jako se já snažím obrnit proti němu.