Losing Game: Next Chapter

21. kapitola - rodinná pouta

James

Je hluboká noc, stěny pokoje prozařují jen lampy svítící přes okno, do něhož bičují kapky deště. Ten se protrhl krátce poté, co jsme s Andrewem splynuli v jedno tělo a jednu duši. Jako by počasí samo chtělo, aby se nám ten loňský den připomínal pořád dokola. Jenže teď už nešlo jen o pouhou vzpomínku, z níž jsem nevědomky čerpal energii pokaždé, když mi došla. Tohle byla realita. To je realita. To, že on leží na zádech a spokojeně oddechuje, zatímco já ležím na jeho hrudi a cítím se víc volnější, než za posledních jedenáct měsíců. Usmívám se, když slyším jeho srdce bušit v pravidelných intervalech. Když cítím hebkou pokožku jeho těla na tváři a prstech, kterými mu dělám na břiše kolečka.

Neměl jsem to v plánu. Ani v nejmenším jsem ho nechtěl líbat nebo se s ním milovat. Ne, dával jsem si v autě zákaz, i když jsem mu chvíli před tím chtěl říct, že svých slov lituji. Těch slov, která měla ukončit všechno to vypětí mezi námi. Už když jsem to vyslovoval, mi bylo jasné, že je to lež, a že mi to půjde proti srsti. Myšlenky mě ale uspokojovaly svým hlasem, že to vše zvládnu. Tak jako doposud. Jenže já to nezvládal a čím víc on se mi vyhýbal, tím víc moje bariéry přestávaly fungovat. Začal jsem být náladový, vzteklý a v jednom kuse v depresi. Ale jak říkám, neměl jsem nijak v plánu ho dovést až do tohoto okamžiku.

Štval mě. Tak neskutečně mě štval tím, že vše, co mi řekl, byla pravda. Štvalo mě to, že proti jeho tvrzením nemám žádný pádný argument. Totálně mě vytáčelo to, jak se drží zpátky, aby neudělal něco, čeho bychom později mohli oba litovat. A než jsem si to vůbec stačil rozmyslet - tu myšlenku, že mu zalepím pusu tou svou - už se dělo. Cítil jsem jeho popraskané rty, stejně tak jako jsem vnímal jeho bezprostřední blízkost. Jak jsem se tomuhle mohl bránit tak dlouho? Zhrzenost z toho, co mi provedl, ještě ani zdaleka neodezněla, ale chápal jsem to. Pochopil jsem, jaké úmysly ho vedly a jaký byl on před tím, než jsem mu vstoupil do života. A to chápání rozehnalo nějakou část zhrzenosti pryč z mého těla.

V hlavě mám i slova, která mi sdělili moji rodiče. Že se k němu nemám přibližovat. A že ani pro něj nebude dobré, když ho kdokoliv uvidí v mé blízkosti. Tímhle ho nijak nechráním, ale naopak ho vystavuji nebezpečí. Jenže s tím, jak moc chci zůstat loajální rodině, se konečně dostavuje i ta správná myšlenka. Jak moc chci zůstat věrný sám sobě a tomu, čemu doopravdy věřím já? Poprvé si dokážu připustit, že na mých potřebách a citech opravdu záleží. A nemělo by jen mně, ale i mým rodičům nebo prarodičům. Chápu, že vinařství je způsob naší obživy, ale podnik by nad námi neměl mít takovou moc. Peníze by nad námi neměly přebírat kontrolu. To my je máme spravovat, ne naopak.

A pak je tu ten vyděrač. Momentální nebezpečí číslo jedna. Mám pocit, že už jsem blízko. Že v hlavě dokážu rozlousknout, kdo to je. Právě díky té kartě. Věřím tomu, že děda by nic takového neudělal. Ne z toho důvodu, že svému dědovi věřím. Ale protože by nedovolil, abych byl s Andrewem uvězněný v jednom pokoji, kde by k nám neměl přístup. On by to nedovolil, stejně jako můj otec. A napadá mě jasná myšlenka toho, co anonym dělá.

"Spíš?" ozve se jemným, rozespalým hlasem můj společník. Odsouvám hlavu z jeho hrudi na svůj polštář a on se ke mně tváří otočí. Stále vidím, že se bojí. Toho, že je to jen sen. Stejně jako já se bojím toho samého. Že se probudím zpět ve své posteli u prarodičů, moje srdce nebude ani zdaleka přijímat tolik pocitů a vlastně mi bude lhostejné, kdo co jak vnímá. "Nad čím přemejšlíš?"

"Nad vším," odpovídám. "Zrovna než ses probudil, jsem myslel na to, že to s tou anonymovou pomocí bude pravda. Jen ne v tom směru, v jakém jsem myslel."