V zajetí grófky

Zajetí X.

Marně jsem zrovna v rukopise hledala krátkou pasáž o zajetí i zavraždění své sestry, kterou objevila prve při jeho letmém prohlédnutí. Zato právě nalezla poměrně rozsáhlé kapitoly o událostech před oním osudovým okamžikem.

Nevěděla jsem, co si myslet. Rozhodně bych nečekala, že bych narazila tak podrobné informace; navíc, o jakou hru, jejíž pravidla má sestra ovládla natolik, až nakonec prohrála, vůbec s největší pravděpodobností mohlo jít!

Zajímavé, že se mi grófka o ní mezitím nezmínila a pořád mě nechávala v napětí. Možná, kdybych zalistovala v knize o několik stran zpět, dozvěděla bych se informaci, po jak dlouhé době se Vlada rozhodla Emiliu zasvětit do Pouta osudu...

Na druhou stranu jsem tak rozsáhlé informace a jdoucí do takové hloubky měla čekat už jen z důvodu sestřiny vášně se nimrat i v nejmenších podrobnostech a v každé z nich hledat nějakou skrytou symboliku.

„Tady, tady!“ Panenka mi konečně ke čtení dala Velkou knihu symboliky. Vlastně ji nabídla i otevřela předtím, leč si na poslední chvíli svou žádost rozmyslela a záhy mně proto podstrčila dílo V zajetí grófky, které jsem pokládala za Emiliin nedokončený spis. Ale přitom se ve skutečnosti konce dobral! Dokonce fatálního!

Jenže jako by mi mně to, mým strachům navzdory, nestačilo. Kupříkladu mne zajímala hraběnčina schopnost napodobit složitý historický styl psaní mé sestry. Co já věděla, či zatím postřehla, má věznitelka se rozhodně takto nevyjadřovala.

„Tady, tady!“ řekla panna, načež si položila ruku na srdce. Následně nakreslila jen tak do vzduchu kruh a poté tvar jakoby nějaké nádoby, potom ještě prstem udělala dva tahy přes sebe. Hned jsem si vzpomněla na černou urnu se zlatavým křížem nacházející se v komůrce uprostřed schodiště do vrcholku věže. Vybavovala si i životodárný orgán do ní vložený, vyrůstající růže a jednu vadnoucí.

Nakonec si loutka znovu poklepala na hruď a prsty přejížděla po stránkách knihy, napodobující psaní.

Příliš jsem na nadpřirozeno nevěřila, ačkoliv ráda četla tajemné romány své sestry, vzápětí mě však napadla podivná myšlenka.

Že by se Vlada na sestřino srdce nějak napojila?

Úplně jsem si z nějaké mnou neznámé příčiny představovala grófku v okamžiku jejího smrtícího mrknutí a písmena jdoucí z Emiliiny hrudi do její ruky s psacím perem. Leč se musela se několikrát zhluboka nadechnout i vydechnout, jestli já náhodou zrovna neblouznila.

Vždyť nadpřirozené jevy přece neexistují! Kdokoliv by mě měl za blázna, kdybych se o nich mimoděk někomu zmiňovala.

Tak proč mi tedy připadají tak reálné?

Stejně jsem se ale panence svěřila. „Ano, ano!“ Zatleskala. „Tady, tady!“

Zatraceně! Já snad blouzním!

Ještě více jsem si uvědomila absurditu celé situace, v níž se zrovna nacházela, navíc, když vzala v potaz i mluvící pannu! Napřed jenom gestikulovala, pak říkala jen „tady, tady,“ a teď do slovníku přibrala další slovo! Zajímalo by mne, co za tím vším vlastně stálo.

Nyní však loutka znázorňující mou mrtvou sestru konečně dala do ruky encyklopedii, ohledně které kupodivu tolik váhala.

Náhle se zničehonic bez mého či panenčina přičinění začala otáčet stranami i se zaplňovat překrásnými ilustracemi, až zraky přecházely. Před očima se mi postupně jevil obrázek hradních prostor, havran, portrét záhadné grófky i její nevěsty, hra v karty; následně i kapesník, řetězy, okovy a šátky. Zároveň se stránky knihy začaly plnit významy jednotlivých prvků. Vnímala jsem v nich symboly lásky, avšak i smrti.