V zajetí grófky

Zajetí XIII.

Úspěšně jsem došel k hradu Poenari. Když se ohlédl za sebe, sám se podivil, jak svedl sám a ještě se svým handicapem překonat vrchol dělící mě od sídla tajemné grófky.

Nyní však zůstával o mnoho více fascinován nežli předtím, a zároveň byl konsternován. Vladina citadela se tyčila na hoře, k níž vedlo klikaté a úzké schodiště na strmém svahu. Zapochyboval tedy, zda bych zvládl zdolat další překážku nalézající se před sebou, abych se konečně dozvěděl pravdu o své ženě a zachránil švagrovou. Navíc si říkal, jakým zázrakem dokázal dorazit až sem.

Že by symbolické karty, jež já cestou sbíral, v sobě skrývaly nějakou magickou energii? Nebo mi snad nějakým způsobem pomohl havran Tihomir?

Leč jsem se i přesto radoval, že sem úspěšně i přes nejrůznější komplikace při cestě dorazil. Jenže vzápětí hrůzou otevřel ústa.

Takhle já si hrad své někdejší platonické lásky rozhodně nepředstavoval!

Lišil se totiž od velkolepé pevnosti Bran a vypadal mnohem starším dojmem, jak kdyby měl brzy zchátrat. Přitom byl postaven paradoxně o přibližně století později.

Každopádně jsem z budovy, k níž se právě vypravoval, získal pocit, že zde bych rozhodně žít nechtěl.

Současně i zvažoval, z jakého důvodu mne záhadný muž z nemocnice, Dorian, unesl do Brašova a lákal k nedaleké památce. Zároveň mě však stále vedl na falešnou stopu.

A kdyby nebylo Larissy i její touhy napsat román o tajemné grófce, nikdy bych se nerozhodl pátrat po skutečnosti... Nebo snad Emilii, zajímající se o tajemno?

Každopádně má choť zmizela hned po svém horečnatém přání vydat spis na téma přivádějící ji v konečném důsledku do záhuby... Nějakou dobu nato ke mně přišla švagrová...

Div jsem si právě netrhal vlasy.

Proč musí být věci tak komplikované?

„Zachrááánit Larissu!" protnul náhle mé myšlenky havran Tihomir. V tu chvíli jsem si uvědomil, že bych se měl vzchopit a vyrazit kupředu.

Zastavil se u schodiště a snažil se našlápnout na první schod. Vzápětí ale ztrácel rovnováhu a udělal krok zpět. Ani s holí nedokázal získat stabilitu, jakou bych potřeboval.

Vzchop se, Bogdane! Vždyť jsi zvládl překonat převýšení snad přes tisícovku mil, když ses sem musel vyškrábat. I vůz, který tě přivezl k místnímu lesu i horám, nesvedl to, co ty sám vlastními silami!

Proč se tedy nyní vzdávat? Navíc těsně před koncem!

Znovu jsem se podíval do mapy a svých poznámek, kterými se předtím, ještě doma vybavil. Možná mě ale právě děsilo něco úplně jiného.

Skoro patnáct set schodů! A možná i víc!

Zároveň jsem ze zdejšího kraje cítil podivnou energii. Přesvědčil se o ní stále intenzivněji, když se nakonec vzchopil a jednotlivé stupínky se rozhodl překovávat opatrně. Už při prvních krocích mě totiž těžkly nohy. Držel se zábradlí, ale nepřipadalo mi příliš stabilní.

Leč nějak, jakmile začal usilovně přemýšlet o svém úkolu a variantách jeho řešení, získal sílu a již za sebou zanechal kus cesty. Spatřoval vrcholky stromů hlubokého hvozdu obklopujícího hrad, přes který jsem napřed jel, poté šel.

Během trasy jsem i minul několik kůlů, na nichž se nacházely mrtvoly na ně nabodnuté, nejspíš se jednalo o nepřátele někdejšího vládce, který zde prý ve středověku skutečně sídlil.