V poledním slunci se čeřící se hladina řeky Silver Oak třpytila jako tisíce nabroušených a naleštěných diamantů. Vlnila se a bouřila, od pramene, stojícího u jejího zrození, hnala se nespoutaně kupředu, s pomocí potoků a potůčků, které jí dodávaly během cesty z hor sílu. Jako blýskavý, lesknoucí se had se vinula mezi lesy, obtáčela a svírala ve své náruči mohutné hory, strmě čnící k modravým nebesům. Jestli byla hora Ook tepoucím srdcem tohoto parku, ona byla tepnou tohoto kraje, živoucí energií a pulsujícím nekonečným životem. Dala život lesům, dala život všemu, co žilo a přebývalo v jejím okolí.
Byla jako zářivý stříbrný šperk této horoucí, divoké a nespoutané krajiny, jen zdánlivě opuštěné. Krajiny, kde bylo života jen tak akorát, aby příliš nenarušoval tuto křehkou a nádhernou rovnováhu, souznění mezi lidmi a přírodou. Řeka, která přinášela život a naději, v bouřlivých peřejích odnášela smutek a bolest života, a tiché vzpomínky na ty, kteří již nejsou mezi živými.
A tak letní den sliboval v jedné z tichých a odlehlých zákrut tohoto vznešeného klenotu zdejšího národního parku krásný odpočinek. Řeka zde plynula tak poklidně a líně, jako by se tu chtěla zdržet a popovídat si s rozmanitou zdejší květenou. Jenže zdánlivý klid, který narušoval jen zpěv zvučného ptačího orchestru, byl nakonec nevhodně a vtíravě narušen dusotem lidských kroků. Dva lidští vetřelci přišli lovit do zdejších průzračných a čistých vod, tolik bohatých na pstruhy a další druhy ryb.
Kroky se zastavily na malém, trávou zarostlém plácku přímo na břehu řeky. Tiché, zastrčené místo, o kterém věděli jen místní. Šplouchání vlnek a lehké šumění řeky přerušilo dvojité žuchnutí, jak na zemi přistály batohy s rybářským náčiním, a hned vedle nich se objevily dvě rybářské židle v barvě khaki.
Jenže nechutné a buranské krknutí letící vzduchem nasvědčovalo, že tito návštěvníci naruší poklid zdejší zátoky víc, než by bylo záhodno a chtěno.
„Je mi jedno, co dneska chytím, hlavně, že nemusím bejt doma. Kurva, aspoň tady bude trochu klid. Stará má furt tu držku otevřenou, už se to nedá poslouchat," pronesl ostrý hlas a jeho poslední zhnusená slova ukradl lehký vánek, který provázel celé to dnešní prosluněné dopoledne. Jenže tenhle vlahý letní vánek bylo to jediné cnostné, co se tu teď na dlouhou dobu mělo vyskytovat.
„No jo, já mít tu tvoji megeru, taky bych byl radši jinde než doma," ozvalo se za jeho zády posměšné mužské uchechtnutí.
„Hele, dávej bacha, jo, mluvíš o mý starý, idiote. Ale máš pravdu, už jí mám plný zuby. To je furt dej mi nějaký prachy, vyzvedni kluka ze školky, buď večer doma, už zase jdeš do hospody, prochlastáš celou výplatu, z čeho budem žít. Furt poslouchám kolem dokola ty samý kecy, kráva jedna. Mě ani nehne, si budu dělat co chci, a žádná blbá ženská mi nebude poroučet."
Vysoký černovlasý muž s ostře řezanými rysy si od plic ulevil, a s úšklebkem se sklonil ke svému batohu, ze kterého vytáhl rybářský prut a začal ho pomalu rozkládat. Nechtěl tu ztvrdnout celý den, jeho plán vylít si večer pořádně hlavu s kamarády v hospodě nesmělo nic narušit.
„Ale no tak, Henry, dělám si legraci. Tvoje ženská je naprosto úžasná. Hned bych ji bral."
Malý obtloustlý chlapík, který kostnatému dlouhánovi dělal společnost, se úlisně zachechtal. Vzal do ruky obě židle, pečlivě je rozložil a umístil zhruba dva metry od břehu tak, aby byly stabilní a moc se na travnatém a hrbolatém břehu nehýbaly. Slušnou chvíli si s tím hrál, než dosáhl potřebné stability, která jemu a jeho kumpánovi zaručí na dalších pár hodin dokonalé pohodlí.
أنت تقرأ
Záhada Black Oak
الأكشنMalým městečkem Alberidge v národním parku Black Oak otřese brutální vražda bezdomovce. Na místo přijíždí detektiv z oddělení vražd Mike Simmons, samotářský cynik procházející životem s bolavým srdcem a smutnými vzpomínkami. Ale jeho pracovní pobyt...
