Záhada Black Oak

Kapitola 11.

Až když za sebou zabouchli dveře od auta, oba se rozesmáli. Chico doslova vyprskl smíchy a Aki se vzadu na sedačce vesele štěkla. Asi se divila, že je v autě najednou tak veselo.

„Bože, nikomu nepřeji nic zlého, ale tohle Henrymu patřilo. Úžasný závěr rozhovoru."

„Tomu se říká karma, víš."

„Tak to fungovala hodně rychle. Normálně by se Henry v hospodě před chlapama naparoval, jak ti to nandal. Ale věř mi, tímhle se nikomu chlubit nebude."

Pozvracené kalhoty Henryho Jonese byly takovým malým zadostiučiněným za to, jak neurvale se k nim choval. On byl na urážky zvyklý, ale Chico určitě ne. Pouze ho doprovázel a neměl zapotřebí, aby si něm nějaký přisprostlý buranský ožrala vyléval vztek.

„Takže, vyloučil jsi je z okruhu podezřelých?"

„Berta určitě, ale u Henryho si tím nejsem úplně jistý. Jenže na to, abych ho mohl pořádně vyslechnout, bych ho musel mít někde úplně jinde."

Tím někde jinde myslel pořádnou policejní stanici a výslechovou místnost. Možná by Henrymu zatrnulo, začal by se chovat jako člověk, a ne jako hovado. Jenže, tady neměl nic z toho a šerifova kancelář by na něj zřejmě nezapůsobila tak, jak by potřeboval. Chico přikývl, dál se věnoval řízení a on svým myšlenkám. Berta opravdu mohl jako podezřelého vyloučit, ten byl hrdinou se svými siláckými řečmi maximálně tak u televize a v hospodě u piva. Ale v Henrym se hodně špatně četlo. Jeho výbuchy vzteku mohly zakrýt fakt, že o tom ví něco víc, než jim řekl.

Jenže, ať se zeptal na Eda kohokoliv, všechny odpovědi byly vždycky stejné. Toulal se po městě, po lesích a všichni ho viděli pár dní před vraždou. A protože do města nechodil pravidelně, nikdo si nevšiml toho, že se tam pár dní neukázal. Mezi jeho poslední návštěvou města a nálezem jeho těla byla obrovská díra. A těžko se mu ji podaří vyplnit.

„Chico, potřebuju vidět místo, kde Ed žil."

„Já vím, Miku, už tam jedu."

Nemusel mu to připomínat, mladý strážce si jejich domluvu ze včerejška dobře pamatoval. Když viděl, jak s naprostou přesností křižuje lesní cesty, vedoucí k Edově obydlí, byl nakonec rád, že dostal k ruce právě jeho. On by se tady nevyznal ani s mapou a pochyboval, že GPS by mu v tomhle pralese byla k nějakému užitku. A protože se Chico na kostrbatých lesních cestách věnoval řízení, mohl věnovat pár pohledů okolní krajině i svým myšlenkám. Řekl by, že v tuhle dobu tu bude spousta turistů, křižujících zdejší divočinu a zdolávajících strmé kopce, ale cesty rozlehlého národního parku byly až děsivě liduprázdné. Jen rozcestníky s barevnými značkami smutně postávaly u krajů prašných lesních cest. Ale nebyl tu nikdo, komu by udávaly směr.

„Není tu moc turistů, čekal bych, že tu ještě budou, když je pěkný počasí," utrousil poznámku směrem k Chicovi, který smutně pokrčil rameny.

„No, sezóna sice pomalu končí, ale normálně tu bývají ještě plné lesy. Jenže po tom, co se stalo, většina turistů odjela. Mají strach, stejně jako místní. Pár odvážlivců zůstalo dole v osadě, ale hodně jich to vzdalo."

Co mu na to měl říct. Snad jen to, že udělá maximum pro to, aby se největší zdroj městské kasy a zdejších obchodníků vrátil zpět co nejdříve. Chico konečně zastavil na jedné křižovatce. Barevný rozcestník tam hlásil, že o čtyři míle dál je druhý nejvyšší kopec zdejšího kraje Cormit Hill, jezero Fourt Creek je o čtyři míle dál, krásná perla zdejšího parku Alberidge se nachází o čtyři míle dále. Každá barevná značka vedla jiným směrem. Plus ještě dvě další, vedoucí k dalším podivuhodným místním přírodním památkám. Ale dokázal si domyslet, že oni určitě po žádné cestě nepůjdou. Tolik štěstí neměl.