Záhada Black Oak

Kapitola 23.

„Zarputile následovat pravdu, mířit za tím, co je správné, je nekončící proces. Zastavit se, byť jen na chvilku, znamená selhat. Mířit za změnou je jako mít místo nohou dvě jehly s pomyslnou nití ve vašich stopách, a nikdy se nezastavit ani na vteřinu. Ve víře, že trocha naděje je lepší než nezměrné zoufalství, pokračujeme s neochvějným odhodláním zase vpřed."

Miku, zítra musím na noční, ale o víkendu mám volno. Co si někam vyrazit? Věnuješ mi aspoň neděli? Miluju tě. J.

Ano, přesně o tom byl jeho život v minulých letech. Byl přesně takový, jako v těchto pár větách. Zastavil se jen málokdy, tvrdohlavě a bez dechu se hnal za svým cílem, protože pro něj bylo naprosto nemyslitelné selhat. Selhání bylo nepřípustné, nenalézt pravdu naprosto nepřijatelné. Vždycky dával každému případu naprosto všechno, svůj čas, duši, všechnu svoji energii. A když už byl vyčerpaný nebo v koncích, našel se člověk, který mu dodal sílu pokračovat dál. Slovem, písmem, polibkem.

Jenže, byl své práci tak oddaný, že si ani nevšiml, jak mu život rychle protéká mezi prsty. A pak se najednou a nečekaně roztříštil na malé kousky, rozlétl se na tisíce střepů, z něhož jeden se navždy zaryl do jeho srdce. Jeho živoucí energie, láska, jeho síla a duše byly pryč. Kapku vody možná lze chytit, na letmý okamžik se zatřpytí na dlani, ale pak se vypaří a člověk zjistí, že nemá nic. Jen prázdné ruce a ránu v srdci. A takové rány se zacelují jen těžko. A po lásce zůstanou jen slova, psaná krasopisným písmem na vytržené stránce z notesu.

Rány v srdci jsou nejhorší. 

A pak taky bolesti hlavy.

Na obojí si mohl stěžovat, ale nikdy to nedělal. A na tu úpornou bolest hlavy, která ho probudila v pět hodin ráno a prakticky hraničila s migrénou, si musel nakonec vzít prášek. Stávalo se mu to, jednou, dvakrát za rok, většinou když byl ve velkém pracovním stresu, unavený, delší dobu nespal a hnal svoje síly až na hranici vyčerpání. Ale teď k tomu nebyl sebemenší důvod. Naprosto to nechápal. No ano, nebyl posledních pár dní zrovna ve vrcholné formě, zvláště po té fyzické stránce, ale to nebyl důvod, aby mu v hlavě řádila parta permoníčků a pořádala tam po ránu neohlášený mejdan.

Z té večerní whisky to taky nebylo, tak proč? Vzpomněl si na slova jejich policejního psychologa, kterého musel kdysi povinně navštívit, a který mlel cosi o zadržování emocí uvnitř sebe. Poslouchat tyhle psychologické bláboly mu bylo proti srsti, bolest bral jako nepříjemnou daň, kterou si na něm vybírala jeho práce. Chvilková indispozice, pár nepěkných hodin a pak zase bude všechno v pořádku. Ať jako tak, jeho třeštící hlava byla významným precedentem pro to, aby dnes mohl zůstat v pokoji, jen s hrnkem kávy, cigaretou, zbylými koláčky od Reginy a polovinou poslední krabice od šerifa Kennetha.

Jeho zbožné přání, aby tam našel něco, čeho by se mohl chytit, zůstalo naprosto vniveč. Nudné pročítání zbylých prohřešků místních usedlíků mu zhltlo další čtyři vzácné hodiny jeho života. Bylo to pořád dokola, sem tam nějaká bitka, rvačka kvůli hloupostem, ale nic, co by stálo za větší pozornost.

· Alberidge. 

Ve středu 16. dubna 2021 napadl Mitchell Addams ve velmi podnapilém stavu svého bratra Noaha Addamse, se kterým měl předtím vážnou rozepři ohledně vlastnictví pozemků po jejich zesnulém otci. Po krátké slovní výměně názorů zahrnující i vulgární výrazy, zaútočil Mitchell na svého bratra Noaha kuchyňským nožem, který sebral své manželce pracující v kuchyni. N. Addams skončil v nemocnici se dvěma řeznými ranami na předloktí, důsledkem nečekaného napadení byl i lehký šok. K vážnějšímu zranění nedošlo. Po ošetření byl napadený propuštěn z nemocnice. Poškozený odmítl podat na svého bratra žalobu, čin byl vyhodnocen jako přestupek a byl předán právníkovi, který bude v předmětu nevyřešeného vlastnictví pozemků po zesnulém zainteresován, a bude jej řešit.