Záhada Black Oak

Kapitola 20.

Kromě svých poněkud rozháraných emocí, které řešil v poslední době až moc často, by si měl ještě pořádně sáhnout do svědomí a hlouběji zpytovat svoje chování. Ano, věděl o sobě, že se z něj stal bručoun. Sice ne starý bručoun, na to ještě neměl dostatečný věk, ale vlivem okolností a dávných událostí pro své okolí moc vřelosti a úsměvů neměl. Na lidi působil stroze, nepříjemně a velmi odměřeně. Možná až protivně. Věděl to o sobě, ale neměl potřebu s tím cokoliv dělat. Vyhovovalo mu to, držet si odstup od všech a cynicky odpálit každého, kdo mu lezl na nervy. Kdyby byl ženská, asi by mu řekli, že je pěkná netykavka, možná i mrcha. Ale v práci se mu podobný odtažitý a stroze přísný postoj hodil. S vrahy se nejednalo v rukavičkách, a neprojevit žádné emoce taky nebylo od věci.

Ujel jen jednou, jedinkrát. No, a skončil tady...

Možná až teď, když seděl za stolem a díval se na Chica, jak odkládá špinavý talíř do dřezu a uklízí po tom báječném obědu, se v něm trochu hnulo svědomí. Na zvědavou Bartesku se mohl škaredit, jak chtěl, byla to bába zvědavá až na půdu a všechno, co se dozvěděla, okamžitě klevetila dalším drbnám po městečku. Ale na Chica taky nebyl první den úplně nejpříjemnější. A přitom se k němu ten kluk choval mile, dokonce mu dal náplasti a příručku přežití. A to přese všechno, že se hned první den v jeho očích musel zapsat jako bordelář a nemehlo. Když se to tak vezme, vlastně to byl fajn kluk. Hezounek s laskavým srdcem a pohnutým osudem. Vždycky dokázal odhadnout povahu člověka a byl si jistý, že ani u Chica se nemýlí.

„S tím jídlem něco vymyslíme. Miku! Miku, vnímáš mě?"

Zase se pohroužil do svých myšlenek tak, že se přestal soustředit na své okolí.

„Promiň, co jsi říkal?"

Chico na něj od dřezu s nádobím spiklenecky zamrkal.

„Říkám, že s tím jídlem něco vymyslíme. Popravdě, já se ti ani nedivím, že ti u Bartesky nechutná. Něco ti prozradím. Vaří tam její syn, a jeho kuchtění je stejně hrozný jako ten penzion. Možná ještě horší," uchechtl se. No vida, takže kuchyně U bílé volavky byla vyhlášená nejen ve městečku, ale možná po celém parku. Ale tím opačným způsobem. Nebylo se čemu divit, že se o něj turisté neotřeli ani prstem.

„Tam chodí jíst jen chlapi, co jsou rozvedený, sami bez rodiny, a nemají nikoho, kdo by se o ně postaral. Dají si tam oběd nebo večeři, když tam jdou po práci na pivo. Asi už si za ty léta zvykli, že se to nedá pozřít. Hlavně, že mají něco v žaludku a nejdou domů hladoví."

„No dobře, oni si zvykali léta, ale já na to tolik času nemám. Jestli tam budu nucený ještě pár dní jíst, asi umřu hlady a podle toho, co jsem kdysi četl, je to strašlivá smrt. A kdo potom vyřeší tenhle případ, šéf tolik lidí nemá, aby sem poslal někoho dalšího," posteskl si naoko zoufale, a Chico se od srdce rozesmál.

„Neboj se, to nedopustíme. Víš, on tam vaří Bernie, syn paní Bartesové, chodil jsem s ním do školy. Vždycky miloval jídlo, pořád se něčím cpal, ale co vím, školu nedokončil a vaří podle Youtube nebo televize. Tak se potom nediv, že to není k jídlu."

„Já se tomu nedivím, jeho kuchyni jsem vyzkoušel, a je to hotové kulinářské peklo. Připálil i vajíčka, věřil bys tomu?"

„Věřil. On byl hrozný trdlo už ve škole, natož pak v kuchyni. Spíš se divím, že ještě někoho neotrávil nebo to tam nepodpálil," chechtal se Chico, a v očích mu rošťácky zajiskřilo. Zřejmě se na jeho účet dost bavil. Zase.

„Ten pekelný barák by stejně neshořel, zůstal by tam stát jako démonická výstraha všem hladovým pocestným, a pak by ho zalili do betonu jako Černobyl. Raději mi řekni, co jsi vymyslel, když jediný penzion, kde se dá jíst, je zavřený, a do hospody nesmím, abych jednu neschytal od místních štamgastů z pily?"