Kousnutá Alfou 1

7. Kapitola Minulost

"Jak jsem se dostala z tý vody?"
"Proč mě strčil do toho sklepa, když mě hned zase pustil?"
"Jak dlouho jsem byla ve sklepě?"
"Uvidím ještě někdy mámu?"
******

Pomalu jsem otevírala oči, když mě do nich uhodilo silné světlo. Rychle jsem je zase zavřela. Pomalu jsem se začala rozkoukávat a zaostřila jsem na postavu přede mnou.

Byl to Richard. Spící Richard. Loktem se opíral o stoleček vedle postele a rukou si podpíral hlavu. Měl několika denní strniště a velké fialové kruhy pod očima. Proč?

Rozhlednu se po bílé místnosti. Vedle postele, na které ležím, jsou nemocniční přístroje. Nemocnice?

Všimla jsem si že má pravá ruka je ošetřená a zavázaná. Opatrně jsem se posadila a znovu se podívala na Richarda. Mohla bych teď utéct, ale myslím že by to nemělo moc cenu. Spíš bych si jen ublížila.

,,Richarde" špitla jsem skoro až neslyšně. Nic.
,,Richarde" řekla jsem již trochu hlasitěji, ale stále nic.

Odkryla jsem peřinu a seskočila z postele. Udělala jsem krok, který mě držel od Richarda a něžně se dotkla jeho ramena ,,Richarde, jsi v pořádku?"

Richard prudce otevřel oči až jsem se lekla.
,,Anastasie? Jak ti je? Měla bys ležet. Nepotřebuješ něco?"
Sypal ze sebe jednu otázku za druhou.

,,Je mi dobře. Jak je tobě?" Skenoval mě pohledem, jako by se snažil najít jakoukoliv známku zranění.
,,Já jsem naprosto v pořádku. To ty jsi proskočila oknem a pak se topila v řece..."
,,Ale ještě předtím jsi mi bolest hlavy způsobil ty..."
,,Anastasie..." vypadalo to že se snaží zadržet svůj vztek. ,,Omlouvám se ti."

No čekala jsem hodně, ale tohle ne.
,,No, dobře v pořádku. Už mě ta hlava ani moc nebolí."
,,To je díky vlčí regeneraci. Léčíme se o trochu rychleji než lidé."
,,A z tý vody jsi mě vytáhl ty?"
,,A kdo jiný?" Lehce se zasměje.
,,To je pravda. Kdo jiný když si stejnak už všichni myslí, že jsem mrtvá."

Richard se zarazil ,,To jsem nikdy nechtěl. Jen jsem chtěl být s tebou..."
,,A zeptal ses mě někdy? Proč jsi prostě nemohl přijít jako normální člověk a snažit se mě poznat?"
První slza mi stekl po tváři.

Richard vstal ze židle a odešel z místnosti pryč. Nechápavě jsem koukala na dveře. ,,Takhle řešíš problémy? A to si říkáš Alfa?" Zařvala jsem bezmyšlenkovitě a až pak mi došlo jaká to byla blbost.

Bála jsem se, že rozrazí dveře a začne řvát a třeba mě i uhodí. Ale nic. Prostě odešel.

V nemocničním pokoji, který je v domě, jak jsem se dozvěděla od slečny která mě ošetřovala, jsem strávila tři dny. A on se ani jednou neukázal. Ani nevím proč a jak, ale začínalo se mi stýskat. Proč?

Slečna, která na mě celé tři dny dohlížela, se představila jako Ell a dnes mi sdělila, že mohu odejít.

Přinesla mi nějaké oblečení a ukázala mi kde je sprcha. Sprchu už jsem fakt potřebovala. Převlékla jsem se do tepláků a volného trička, které mi byli docela dobře.

Chtěla jsem se zeptat Ell, kudy mám jít, ale už v pokoji nebyla.

Chvíli jsem bloudila prázdným domem. Až jsem nakonec potkala potkala Lízu. Milou kuchařku.

,,Dobrý den, Luno. Jak Vám je? Mohu pro Vás něco udělat?"
,,Dobrý den, Lízo. Je mi celkem dobře. Prosím, poradíte mi, kudy do pokoje?"
,,Ale jistě, pojďte dovedu Vás tam. Tady je to takové velké bludiště, že?"
,,To ano."

Chtěla jsem si co nejvíc z cesty zapamatovat, ale bylo to marné. ,,Jak dlouho tu žijete Lízo?" Doufám že nejsem moc vlezlá.
,,Od narození, Luno. Pamatuji si ještě, když byl Alfou dědeček našeho nynějšího Alfy." Vyprávěla.

Zkusím využít toho že se mnou někdo "normální" mluví. ,,A jak dlouho je Richard Alfa?"
,,Už to bude osm let." Chtěla pokračovat, ale já jí zarazila.
,,Cože? A kolik mu teda je?" Zděsila jsem se.
,,On Vám nic neřekl? No je mu dvacet šest a Alfou je od osmnácti. Svrhnul svého otce, za což jsme všichni neskonale vděčný. Byl to tyran. Naše tehdejší Luna, matka našeho Alfy z něho měla takový strach, že od smečky utekla, když byli našemu Alfovy pouhé tři roky. Byl to velký šok. Ale nikdo jí to neměl za zlé, byly to těžké doby." Bylo vidět jak jí to tíží a bolí. I já se cítila celá nesvá.
,,No... ale to je minulost. Teď je Alfou Alfa Richard a konečně našel svojí Lunu. Tak tudy už jen po schodech nahoru a ty velké dveře jsou vaše. Budu se moc těšit na první společnou večeři, Luno. Budou palačinky. Máte ráda palačinky?"
,,Miluju palačinky." Konečně něco k jídlu v tom nemocničním pokoji jsem dostala najíst až dneska. K snídani suchý chleba.
,,Výborně, to jsem moc ráda. Mějte krásný den, Luno." Usmála se na mě tím nejmilejším a nejpříjemnějším úsměvem, který jsem kdy viděla.

Takže on je Alfou už osm let. Jeho otec byl tyran. Jistě na něj nebyl taky krutý. Jeho matka ho opustila už ve třech letech. Je mu dvacet šest let a mě je teprve devatenáct, v říjnu mi bude dvacet. Kdy má asi narozeniny on?

Při mém přemýšlení jsem došla před obrovské dveře "našeho" pokoje.

Mám normálně vstoupit nebo zaklepat?

Nechtěla jsem ho naštvat. Myslím si, že má slova před třemi dny ho naštvala dost na několik dní.

Zaklepala jsem, ale žádná odezva. Zkusila jsem to ještě jednou, ale stále nic. Po chvíli váhání jsem vzala za kliku a otevřela dveře.

Nakoukla jsem do pokoje, který byl prázdný. Vešla jsem dovnitř a ještě jednou se rozhlédla. Nikde nikdo. V koupelně jsem taky nikoho neslyšela. Nebyl tu. Asi je ve své pracovně. Co takový Alfa dělá?

Sedla jsem si do křesla a opět vzala do ruky knížku Šikmý kostel. Ale nějak mi nešlo se soustředit na knížku. Byla jsem strašně nesoustředěná, až jsem nakonec knížku odložila.

Kdybych tak, alespoň věděla kolik je hodin. Nechce se mi tu trčet. Vyšla jsem ven z pokoje a seběhla jsem jedny schody. Pod nimi jsem se zastavila a zauvažovala nad možností zajít do kanceláře.

Ale co bych mu řekla?

Došla jsem o dalším schodům a seběhla i ty. Když jsem byla v přízemí, kde už bylo mnoho vlkodlaků, zamířila jsem do kuchyně. Doufala jsem, že tam najdu Lízu.

Než jsem ale stihla dojít do kuchyně zaslechla jsem odněkud větu "Tohle má být naše Luna? Vždyť vypadá, že je ještě dítě."

Zastavila jsem se a celá místnost ztichla. Byla to obrovská hala propojující jídelnu, kuchyni a obývák. Kdyby někdo upustil špendlík, každý by to slyšel. A já se do toho ticha rozhodla promluvit.

,,Jestli máte někdo nějaké otázky a nejasnosti ohledně mě, tak se mě na to normálně zeptejte. Já vás fakt nekousnu" neodpustila jsem si poznámku na konec.

,,Takže se tě můžu na něco zeptat?" přiběhla ke mně asi tak pětiletá holčička s nadšeným výrazem ve tváři. Přikývla jsem hlavou v odpovědi.
,,Milo nemůžeš naší Luně tykat" řekla její tipuji matka a šla směrem k nám, aby jí odvedla.

Než ale stihla přijít řekla jsem ,,A co bys ráda věděla?" Její matka se zastavila a čekala.
,,Nechceš mi pomoct připravit panenky na svatbu? Nikomu se nechce."
Pousmála jsem se ,,Jasně"
Holčičce se rozzáří oči a chytne mě za ruku. ,,Pojď mám je na gauči."

Ahoj,
doufám, že jste ve zdravý přežili dnešních 36 stupňů. Za mě to byl horor.
Snad se kapitola líbila. Budu moc ráda za každý názor radu nebo hlas.
AmynkaM